Jak jsem přišel o iluze, ale ne o ideály.
Tady je můj příběh
Protože se mě lidé často ptají, proč a jak vlastně začal Milion chvilek pro demokracii, jak to bylo s mým zakládáním politické strany, jak se dívám na současnou vládu a čemu se věnuji dnes, dal jsem dohromady něco jako svůj příběh…
O politiku jsem se nezajímal.
Jak to v ní chodí, jsem neměl páru. V životě jsem nebyl na demonstraci a nebyl jsem si jist, zda může jednotlivec něco změnit. Pak ale přišlo několik náhod a můj život se obrátil vzhůru nohama...
Psal se rok 2017 a já studoval tři obory na dvou školách: filosofii s bohemistikou na Filosofické fakultě a teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Bylo mi 24 let, nosil jsem nemožné svetry a oranžové kalhoty do zvonu, četl i psal poesii, obdivoval Formanův film Vlasy, hltal Pink Floydy, Zeppeliny, Hendrixe a Blue Effect, přepisoval nahrávky bytových seminářů Ladislava Hejdánka, vášnivě diskutoval s přáteli o smyslu života a po nocích „bagroval” jednu knihu za druhou. Vydělával jsem si totiž jako noční hlídač na vrátnici, díky čemuž jsem si mohl celé noci nerušeně číst.
Zprávy jsem však četl jen občas. Sledoval jsem sice po očku, co tam vyvádí nějakej Babiš, ale neměl jsem potřebu to řešit. Byl jsem ve stavu občanské hibernace.
Od svých 6 do 17 let jsem hrál závodně fotbal: nejprve okresní přebor za Vodňany a potom první dorosteneckou ligu za Dynamo České Budějovice.
Docela mi to šlo, ale pak se ve mně probudila touha po smyslu a potřeba dělat něco užitečného pro druhé. Tak jsem s tím seknul a začal hrát na housle, vést skautskou družinu, křesťanskou mládež, nízkoprahový klub a letní tábory. Přivydělával jsem si trháním třešní, brigádou v marmeládovně či jako lektor prevence šikany na základních školách.
V životě jsem nebyl na žádné demonstraci. Ve Vodňanech se žádné nekonaly a v Praze jsem sice šel dvakrát okolo, ale vždy jsem si připadal spíš jako náhodný divák pozorující z bezpečné vzdálenosti lidi v davu než jako aktivní účastník, který by chtěl vyjádřit svůj názor. Přišlo mi, že tyhle davové záležitosti nejsou nic pro mě. A možná jsem ani žádný pořádný názor neměl.
Politika pro mne byla něco cizího a vzdáleného, netýkalo se mě to. A ke všemu taková otrava! Já měl na práci důležitější věci. Řešil jsem svatbu.
V létě 2017 jsme se s mou snoubenkou Ludmilou vydali na předsvatební cestu. Řekli jsme si, že zkusíme pěšky a bez peněz přejít Alpy a během měsíčního putování dojít k moři. Přišlo nám, že pokud skutečně dojdeme až do cíle a během toho měsíce se nerozejdeme, můžeme do toho praštit s nadějí, že nám to snad společně půjde i ve stavu manželském. A tak se i stalo.
Bylo po svatbě a já dychtivě vyhlížel náš první společný rok, poklidnou oázu novomanželského štěstí, kdy nebude třeba nikam spěchat. Leda snad do knihovny, v níž jsem se hodlal náruživě oddávat studiu. Pak ale přišly sněmovní volby v říjnu 2017 a můj život se obrátil vzhůru nohama.
Co se stalo? Nechtějte po mně, abych to tady jen tak na pětníku vyklopil.
Kdybych totiž měl popsat, jaká neuvěřitelná shoda náhod stála za mou osobní proměnou z občanského pasivisty v občanského „aktivistu“, kdybych měl plasticky vystihnout, co mi tehdy běželo v hlavě, jak to celé začalo a jak to den za dnem rostlo až to vyrostlo do netušených rozměrů - kdybych měl zhodnotit, co se povedlo, kde jsem udělal chyby a co jsem se při tom naučil o sobě, společnosti a demokracii v Česku, bylo by to na knihu. Proto ji píšu.
Zde to pojďme vzít ve zkratce, telegraficky. Berte to jako jeden z mnoha možných příběhů, který by se dal vyprávět o tom, co se mi přihodilo, čeho jsem byl svědkem a možná i co jsem zač (na konci se to dozvíte).
Varování: příběh je dlouhý! Tak dlouhý, že několik lidí zemřelo při snaze o jeho zdolání. Coby autor se tímto distancuji od zdravotních následků, které Vás mohou v důsledku četby postihnout. Dál postupujte jen na vlastní nebezpečí.
Existují tři účinné strategie, jak si text užít - a jak ho přežít.
1) Udělejte si k němu dobrý čaj či kávu, anebo si otevřete víno (mimořádně účinné).
2) Čtěte jen to, co Vás bude bavit, listujte a skákejte podle libosti.
3) Nečtěte ho vůbec a dejte si místo něj stručné video.
Pokud Vás zajímají hlavně fotky, doporučuji prohlížet jinde než na mobilu a roztáhnout na celou obrazovku (Fn + F11). Pro větší přehlednost jsem příběh rozdělil do deseti kapitol, které slouží jako základní navigace a umožňují v příběhu snadno přeskakovat či se případně vrátit tam, kde jste skončili. Když budete mít chuť, napište mi zpětnou vazbu.
Jste připraveni? Tak pojďme na to! ;-)
KAPITOLY PŘÍBĚHU
1. Chvilka pro Andreje: říjen - listopad 2017
2. Milion chvilek: listopad 2017 - červenec 2018
3. Co dál?: červenec 2018 - duben 2019
4. Probudit občanskou společnost: duben 2019 - listopad 2019
5. Probudit politické strany: listopad 2019 - září 2020
6. Lidé PRO: září 2020 - březen 2021
7. Mělo to celé smysl? ~ březen 2021 - říjen 2021
8. Můj pohled na současnost: říjen 2021+
1) Chvilka pro Andreje
říjen - listopad 2017
Tak jako milionům dalších lidí, i mně přišla v říjnu 2017 před volbami do schránky Smlouva Andreje Babiše s občany České republiky, v níž nám všem budoucí premiér sliboval, že ztíží život lidem vysávajícím veřejné rozpočty, zasadí se o nezávislost policie a justice, ale hlavně „bude rozvíjet a podporovat demokracii v ČR.“
Nejprve jsem se tomu zasmál a vyhodil tu smlouvu do koše. Ale pak se mi to rozleželo, vytáhl jsem ji z koše a nalepil si ji na zeď. Ta nebetyčná drzost oligarchy ve střetu zájmů mě namíchla. Když potom Babiš drtivě vyhrál volby a spolu s komunisty a Okamurou měl dohromady málem ústavní většinu (115 mandátů z 200), bylo mi jasné, že demokracie v Česku je v hluboké krizi. Že příští čtyřleté období bude zatěžkávací zkouškou, kterou demokratické instituce buď zvládnou ustát, anebo budeme svědky jejich postupné demontáže. Zkrátka že půjde o hodně.
Dobře, já sám toho sice možná moc nezmůžu, řekl jsem si v duchu, ale vím jistě, že jedna věc bude třeba. Nemlčet. A potom, snad bych se i já, obyčejný student filosofie, přece jen mohl o něco pokusit? Přátelé mi sice říkali, ať neblázním, že to bude jen plácnutí do vody. Ale i něco malého je přece více než nic. A co kdyby mohlo i drobné plácnutí do vody uvést do pohybu spoustu dalších vlnek, takže by z nich nakonec mohla být vlna velká?
Tak jsem oslovil spolužáka na fakultě Benjamina Rolla, dal dohromady pár dalších přátel a po měsíci scházení, diskutování a nekonečného přepisování se zrodila Chvilka pro Andreje. Studentská výzva, jež vzala budoucího premiéra za slovo: Andreji Babiši, tohle jste nám před volbami slíbil. A my Vaše sliby bereme vážně. Tak je plňte.
Ve skutečnosti to bylo na začátku všechno mnohem složitější a zajímavější. Podrobné líčení pamětníka si však nechám na jindy. Teď pojďme dál.
Výzvu Chvilka pro Andreje jsme zveřejnili 17. listopadu 2017 a začali jsme pod ni na webu sbírat podpisy. Tentýž den jsme ji také s Benjaminem Rollem osobně předali panu Babišovi, který nám řekl, že se potkáme a že na výzvu odpoví.
Nakonec se však ukázalo, že je ochoten sejít se s námi pouze za zavřenými dveřmi a nehodlá na veřejnou výzvu, pod níž rychle přibývaly podpisy, veřejně odpovědět. Ani přes několikaměsíční vyjednávání, urgence a snahu se s ním veřejně sejít na setkání nikdy nedošlo, což ale panu Babišovi nebránilo opakovat, že prý nechceme vést dialog.
2) Milion chvilek
listopad 2017 - červenec 2018
Na Chvilce pro Andreje bylo nejzajímavější to, že neskončila v den svého zveřejnění. Nějaká zvláštní vnitřní síla nás nutila v jejím šíření pokračovat a shánět pod ni co nejvíc podpisů. Vydrželo nám to přesně 100 dní, během nichž jsme sehnali asi 30 000 podpisů, dali dohromady několikačlenný tým a založili spolek Milion chvilek za účelem „podpory a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuse v ČR.“
Jenomže bylo čím dál zřejmější, že Babiš své sliby plnit nehodlá. Že jeho smlouva s občany byla jen marketingový trik. A tak jsme 25. února 2018 vyslovili naplno, co stále hmatatelněji viselo ve vzduchu:
„My, níže podepsaní, pokládáme za nepřijatelné, aby 70 let po komunistickém puči a 29 let po Sametové revoluci byl premiérem naší země trestně stíhaný člověk, vedený jako agent StB. Nebudeme dělat, že je to normální. Chceme, aby se Andrej Babiš vzdal funkce!”
Rozhodli jsme se zkusit pro tuto výzvu sebrat MILION podpisů. Proč? Protože ačkoliv žádné sebevětší číslo nemohlo přímo vynutit Babišovo odstoupení, přece jen tento požadavek získával s každým podpisem větší a větší relevanci. Každý podpis znamenal další jasné zaujetí postoje - a spolu s ním také ochotu nepřijímat nepřijatelné. Kdyby se našlo milion lidí ochotných nezvyknout si a čelit zvrácenosti, pak by se situace rázem jevila jinak, nadějněji. Byl by zde totiž silný a odhodlaný hlas občanské opozice.
A víte co? Ono to fungovalo.
Během prvních 20 dní podepsalo naši výzvu 200 000 lidí a z nás se přes noc stalo největší občanské hnutí v Česku. Se známostí přišel nejen vliv, ale také velká odpovědnost a nečekané možnosti. Přišla naše první demonstrace. To byl totální punk. S ničím podobným jsme neměli zkušenosti. A tak jsem stál na Václaváku uprostřed 10-20 tisícového davu na stolečku o velikosti jeden metr čtvereční, s naprosto chabým ozvučením a bez připraveného programu. Co teď?
Měli jsme za to, že bude stačit říct, proč jsme tady, co požadujeme a že pak lidi prostě necháme podepisovat petice. Tohle zabralo prvních pět minut. K našemu překvapení to však lidem nestačilo. Čekali, co bude dál. A tak jsem se nadechnul, vylezl na stolek a začal bez přípravy improvizovat.
Nebylo to zas tak špatné. Ale ani zas tak moc dobré. Pro mne osobně však byla nejdůležitější jediná věc. Závěrečné objetí.
Nemám zde prostor popsat, jak to celé vnímala a prožívala moje žena. Ale snad mohu napsat alespoň tolik: Liduška za mnou po celou dobu věrně stála. A zároveň si se mnou hodně zkusila. Náš první novomanželský rok rozhodně nebyl klidnou oázou. Byla to jízda na horské dráze, která vypukla necelý měsíc po svatbě. Milion chvilek nebyla práce od osmi do pěti, ani od pondělí do pátku. Někdy jsme se s tím vypořádávali hůře, jindy lépe. Bylo to naše neplánované - a někdy též hodně náročné - první dítě.
Kampaň za odstoupení Andreje Babiše měla původně trvat pouze 100 dní, tedy do 5. června 2018. V ten den jsme se na Václaváku sešli opět: na protest proti vzniku vlády opřené o hlasy komunistů.
Tentokrát jsme udělali opačnou chybu než na první demonstraci. Místo nulového programu jsme připravili program tříhodinový, takže z dvacetitisícového davu vydrželo do konce jen pár tisíc srdcařů. Ale co bylo důležitější: poprvé se do akce masivně zapojily další obce z celé republiky. Bylo jich asi 140 a nám bylo náhle jasné: páni, tohle už není jenom Praha. Tohle je skutečně celorepublikové hnutí na obranu demokracie!
Přemýšleli jsme, jak naši kampaň symbolicky ukončit. 16. června jsme panu Babišovi přivezli do Lán - kde měl mít tiskovku po jednání s prezidentem - závěrečnou účtenku. Původně jsme na účtenku chtěli vytisknout všech 250 tisíc jmen signatářů naší petice, jenže se ukázalo, že by byla 2,5 kilometru dlouhá a vážila by 50 kilogramů. A tak jsme nechali zarámovat jen souhrnnou verzi.
Do Lán kromě nás dorazilo asi deset dalších aktivistů. Tohoto hloučku přítomných se však pan Babiš tak polekal, že nakonec ujel zadním vchodem a na vlastní tiskovku nedorazil. Tak jsme využili situace, chopili se přítomných mikrofonů a udělali vlastní tiskovou konferenci oznamující výsledky naší 100 denní kampaně. Existuje z toho i celkem legrační video.
Celkově však situace legrační nebyla. 27. června 2018, v Den památky obětí totalitního režimu, jmenoval (po 196 dnech vlády bez důvěry) staronový prezident Miloš Zeman novou vládu Andreje Babiše opírající se o KSČM. I přes formální účast ČSSD to však byla spíš vláda jednoho muže.
Babišova druhá vláda získala 12. července důvěru a mně bylo jasné, že teprve nyní nabere privatizace státu a rozebírání institucí opravdový spád. Že teď bude o to důležitější vytrvat dál s hlavou vztyčenou.
Co ale dál s Milionem chvilek? 100 dní Chvilky pro Andreje i 100 dní kampaně za odstoupení Babiše bylo za námi. Postavit na pár měsíců studium na druhou kolej bylo možné. Ale přehodit úplně výhybku vlastních životů a vydat se docela novým směrem? To nikdo z nás nezamýšlel. Nebylo jasné, co bude dál.
3) Co dál?
červenec 2018 - duben 2019
V létě 2018 jsme se s Liduškou vydali na měsíční stopování po Balkánu. Konečně jsem mohl vydechnout a na chvilku se zastavit. Konečně jsem si uvědomil, co se to vlastně stalo. Nečekali jsme, že se z jednorázové výzvy stane 200 dní dlouhá kampaň nesoucí s sebou kromě příjemných věcí i spoustu tlaku, stresu, odpovědnosti a mediální pozornosti. Chtěl jsem studovat, číst a cestovat, ne postávat po náměstích na stolečcích a poskytovat rozhovory médiím. Co jsme vlastně dokázali? Má smysl pokračovat dál? A pokud ano, jak? Lidi nás neustále bombardovali otázkami, kdy bude zas nějaká akce a co bude dál. Jenže my jsme měli jazyk na vestě. Stávající model, kdy to všechno stálo hlavně na mně a pár dobrovolnících mi přišel neudržitelný. Po dlouhém přemítání přede mnou vyvstaly tyto tři možnosti:
Zabalit to a dál už nepokračovat, vrátit se ke studiu a rodinnému životu,
Transformovat Milion chvilek v politickou stranu,
Zůstat občanským hnutím, ale pořádně se do toho opřít, věnovat se Chvilkám naplno a vybudovat z nich silnou a stabilní organizaci
Bylo mi jasné, že nějaká organizace typu Milionu chvilek bude teď čím dál víc třeba. Viděl jsem, že je zde veřejná poptávka a že se nám podařilo dosáhnout jistých úspěchů. Zároveň jsem si nedokázal představit, že by se Chvilky měly transformovat v politickou stranu nebo že bych se já sám měl stát politikem. Z toho jsem měl strach a osypky. Politických stran tu přece bylo dost.
Kdepak, naší úlohou bude zůstat nadstranickou iniciativou, jež hlídá pravidla demokratické hry a dokáže lidi mobilizovat, pokud politici příliš kumulují či zneužívají moc. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro třetí možnost, ovšem s jednou podmínkou. Že v nadcházejícím roce nejprve dokončím své studium a že se Milion chvilek naplno rozjede až na podzim 2019 u příležitosti 30. výročí Sametové revoluce.
Samozřejmě nám to však nedalo. A tak jsme s Chvilkama dělali jednu důležitou akci za druhou. Ať už šlo o důstojnou oslavu 100 let republiky, důrazný pochod za slušného premiéra 17. listopadu či krásnou připomínku 50 let od sebeobětování Jana Palacha. Díky těmto zdařilým veřejným akcím se k nám nejen přidávalo čím dál víc podporovatelů, ale otrkával a utužoval se i celý náš tým.
Nebyl jsem na to sám. Od samého začátku se kolem mě postupně nabalovala pestrá parta zajímavých lidí, kteří měli tři věci společné:
nebylo jim jedno, kam se naše země ubírá,
měli srdce na správném místě,
neváhali přiložit ruku k dílu a pořádně si máknout.
Pokud se tehdy Milionu chvilek něco povedlo, je nespravedlivé připisovat to pouze mně, protože já byl jen svorníkem úsilí mnoha skvělých lidí. O některých z nich Vám ve své knize určitě řeknu víc.
Než se tak stane, rád bych zde uvedl jeden ze svých oblíbených citátů, protože se báječně hodí nejen jako shrnutí toho, co jsem doposud napsal, ale hlavně jako uvedení toho, co přijde vzápětí:
„Nikdy nepochybujte, zda může malá skupina zapálených občanů se spoustou nápadů změnit svět. Ve skutečnosti je to jediná věc, která kdy něco změní.“ - Margaret Meadová
4) Probudit občanskou společnost
duben 2019 – listopad 2019
Pamatujete si, co jste dělali v pondělí 15. dubna 2019, když hořela katedrála Notre Dame? Já se dozvěděl, že Babiš prý ve spolupráci s Hradem chystá výměnu ministra spravedlnosti Kněžínka za Marii Benešovou. Proč by to dělal? Aby se zbavil nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a zajistil si vliv jak na kauzu Čapí hnízdo, tak na soud týkající se podvodů Zemanova správce Baláka v Lánské oboře. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.
Ve středu 17. dubna policie navrhla obžalovat Andreje Babiše z dotačního podvodu. Rozčilený Babiš reagoval podrážděně a označil tento krok policie za komplot. Tím padá varianta dosazení Benešové ze stolu, pomyslel jsem si. Teď už by to bylo příliš okaté.
O pouhý den později, ve čtvrtek 18. dubna, však ministr spravedlnosti Kněžínek zničehonic oznámil rezignaci (ačkoliv týden předtím tvrdil, že chce na ministerstvu pracovat na spoustě důležitých úkolů). Jeho náhradnice byla okamžitě jasná: Marie Benešová, přítelkyně Miloše Zemana a zastánkyně Andreje Babiše.
Měl jsem pořádný vztek. Nejen proto, že z Velikonoc s manželkou a rodinou náhle nebylo nic, ale především proto, že Babišova snaha instalovat právě tuto ministryni spravedlnosti a ovládnout pak i Nejvyšší státní zastupitelství smrděla největším útokem na nezávislost justice od roku 1989. Babiš v tu chvíli již kumuloval moc finanční, mediální, zákonodárnou a exekutivní. Měl své lidi nejen ve státní správě, ale dokonce i v bezpečnostních složkách. Nezávislá justice byla tím posledním, co mu ještě stálo v cestě.
Pro mne osobně to byla poslední kapka. Po dlouhém vnitřním zápasu jsem se v noci ze soboty na neděli rozhodl, že přeruším studium a pustím se do obrany demokracie s Milionem chvilek naplno. Jak bych mohl čekat na listopad, když nevím, zda už nebude pozdě? Věděl jsem, že pokud je možné Babišovy záměry vůbec nějak překazit, je třeba jednat ihned. Když jsem to náročné rozhodnutí udělal, okamžitě se mi ulevilo a já pocítil příval nové energie. Nevěděl jsem, k čemu všemu to může vést. Ale cítil jsem, že se něco důležitého stalo. Spálil jsem mosty a konečně se do toho mohl vrhnout po hlavě.
Další důležité rozhodnutí přišlo vzápětí. Vzhledem k vážnosti situace jsme se rozhodli hrát vabank: buď pořádně, anebo vůbec. Jestliže Benešová neodstoupí, vyzveme veřejnost k opakovaným protestům. Týden co týden. To byl riskantní krok. Aby po několik týdnů opakovaně sílily protesty? Pro to zde nebyl v uplynulých třiceti letech žádný precedens.
Jenže pak se začaly dít věci.
Třikrát jsme naplnili Staromák.
Nejprve 29. dubna.
Podruhé 6. května.
A potřetí 13. května. Lidí chodilo stále víc.
Od té chvíle jsme začali střídat akce v Praze s akcemi v regionech po celé zemi.
Každé dva týdny se přidávalo více obcí.
Po třech plných Staromácích jsme dvakrát naplnili Václavák. Atmosféra byla neuvěřitelná.
Nejprve asi 70-80 tisíc lidí 21. května zcela zaplnilo horní část Václaváku včetně prostoru za pódiem a přilehlých ulic.
Následně zaplnilo asi 120 tisíc lidí 4. června Václavák úplně celý, včetně spodní poloviny.
Premiér Babiš sílící protesty zlehčoval. Vyzvali jsme ho k otevřené debatě, v níž by mohl ukázat, že jsou protesty nelegitimní, jenže on odmítl. Namísto otevřené diskuse raději prohlašoval, že lidé chodí na koncert, protože venku je hezky.
Možná si dokážete představit, jaká to byla jízda a co všechno by se o tom dalo říct. Jaké napětí to bylo v zákulisí, jaký zápřah a emoční tobogán pro celý náš tým. Tady mám prostor jen pro pár fotek.
Všechno to každodenní rozhodování a snaha co nejlépe reagovat na aktuální dění a na to, jak nám protesty rostou pod rukama... Nikdo z nás na začátku netušil, co z toho bude a jak to vlastně skončí. Nikdo z nás netušil, že do Prahy opakovaně přijedou lidé ze stovek obcí celé České republiky či že se o týden později 11. 6. odehrají protesty v neuvěřitelných 313 obcích.
Já jsem zase netušil, že budu muset trávit čas na policejní stanici ohlašováním výhružek odstřelením na příští demonstraci. Také mě ani ve snu nenapadlo, kolik lidí uvěří dezinformacím o tom, 1) že prodávám drogy, 2) že mne řídí německá Antifa a zároveň 3) že já řídím jak opoziční politiky, tak 4) celou českou kulturní scénu, 5) že mě vyhodili ze školy a 6) že o půlnoci za úplňku na paloučku v temném lese pojídám koťátka.
OK, to poslední jsem si vymyslel, ale jinak o mně skutečně kolovalo vše ostatní a ještě mnohem víc.
Také jsem nečekal, že se mi poštěstí dostat se do jiskřivé diskuse s panem Jiřím Ovčáčkem. Nezapomenutelný zážitek, který bych popřál každému milovníkovi adrenalinových sportů.
Navážet se do mne začal sám prezident Zeman. Snad proto, že jsme měli dobré zprávy z kuloárů, že Andrej Babiš i Hradní parta zuří, protože jejich plán s odvoláním nejvyššího státního zástupce je nyní nerealizovatelný, když se teď statisíce lidí do detailu zajímají, co je Marie Benešová zač a jaké kroky se snaží s justicí učinit.
Ještě jedna ilustrace k tématu dezinformací. Došlo to tak daleko, že Filosofická fakulta vydala prohlášení, že jsem nebyl vyloučen ze studia, že jsem měl naopak dobré studijní výsledky a že ředitelé ústavu filosofie i bohemistiky doufají, že se ke studiu vrátím. Bylo by to úsměvné, kdyby zůstávalo jen u útoků na mou osobu.
V listopadu 2019 se masivně rozšířila dezinformace, že můj táta spolupracoval s StB. Nejenže je to lež jako věž, ale bylo tomu právě naopak – byl na něj veden signální svazek, protože byl vyhodnocen jako osoba potenciálně nepřátelská režimu. Absurditu této lži pouze podtrhlo, když byl můj táta v květnu 2022 vyznamenán Pamětním odznakem účastníka odboje a odporu proti komunismu. Pozdě, ale přece. Může to však zcela přebít moc dezinformací a pomluv? Spousta lidí jim nekriticky věří. Části je nevyvrátíte nikdy, části až po letech, pokud se k nim pravdivá informace vůbec dostane. Ale to asi patří k věci, takže zpátky tam, kde jsme skončili. Neměl jsem Vám teď psát spíš o Letné?
Jenže co bych o ní měl v pár odstavcích vlastně říct? Co všechno to obnášelo takovou akci připravit? Jaké bylo vystoupit před tolika lidmi? Nebo že byla krásná? Silná? Nadějná? Byla. Že to pro mne a nejen pro mne byl malý velký zázrak? Že se doteď musím smát, když si vzpomenu na vystoupení Zdeňka Svěráka? Že se mi třásla kolena vyčerpáním a pocitem obrovské odpovědnosti? Že nikdy nezapomenu na ten pohled na plnící se Letnou z balkonu činžáku v ulici Milady Horákové?
Nezlobte, se ale tohle zde nedokážu udělat. Nechám si to do knihy. V ní mohu plasticky vylíčit věci a příběhy, o kterých neví buď nikdo, anebo jenom pár lidí, kteří byli přímo u toho. Místo nich Vám nyní nabídnu alespoň pár krásných fotek.
Podle T-Mobile dorazilo minimálně 283 tisíc lidí.
Co se týče obsahu, na Letné zaznělo mnoho důležitých promluv, prohlédnout celý přenos si můžete zde. Za Milion chvilek byly nejdůležitější řeč o síle občanské společnosti „Každý může“, dále řeč o naději a konečně manifest aktivního občanství „Je to na nás“.
První Letná byla obrovskou vzpruhou a důležitým symbolem. Symbolem, že nejsme sami. Ještě důležitější, než co všechno zaznělo a kdo na akci vystoupil, však byl prostý fakt, že se nás tolik sešlo. Byl to nesmírně silný vzkaz, že Česká republika je plná lidí, kterým na demokracii záleží a kteří jsou ochotni se za ni důrazně postavit. Občanská společnost se probudila. V tom byla velká naděje.
Rád bych zde zůstal aspoň pár chvil. Rád bych Vás nechal nahlédnout do zákulisí či se pokusil co nejplastičtěji vylíčit tu laskavou, hravou a pestrobarevnou atmosféru. Ale až jindy, teď běžíme dál. Přeskakuji mnoho důležitých věcí od politických reakcí na Letnou a důvodů, proč i tak velký protest Babišova vláda ustála, přes naše balancování na hraně vyhoření a druhé letní přemítání, co dál, přes Zemanovo letní překrucování Ústavy ČR a důležitou akci Milionu chvilek 21. srpna 2019, přes podzimní náhlé zastavení vyšetřování kauzy Čapí hnízdo i její pozdější obnovení, přes myšlenkové zrání a profilaci Milionu chvilek, přes budování našeho týmu i regionální sítě aktivních buněk, přes obrovské množství komplikací a příprav… a přenáším Vás v čase do listopadu 2019, kdy se ten zázrak stal podruhé.
30 let po Sametové revoluci se lidé přišli postavit Znovu za demokracii.
Tady je záznam. A tady časosběr.
Jestliže první Letná ukázala, jak mnoho lidí je odhodláno bránit demokracii, druhá Letná ukázala, že to myslí opravdu vážně. První Letná byla vyvrcholením dvouměsíční šňůry gradujících protestů. Nyní však zaplnilo kolem 300 000 lidí Letenskou pláň znovu, ze dne na den, bez předcházející akce. Skeptici a nepřátelé, škarohlídi a lidé nepřející nevěřili, že se to stane. Poučení a čísly vybavení sociologové, s nimiž jsem pár týdnů před Letnou mluvil, nevěřili, že se to stane. Dokonce ani mnozí přátelé, sympatizanti a členové nejužšího týmu do poslední chvíle nevěřili, že se to stane.
Ale stalo se to.
Byl to další důrazný vzkaz Babišovi se Zemanem, že si opravdu nemohou dělat cokoliv. I pro ně musí platit pravidla hry. Pokud je překročí a začnou zneužívat moc nebo ničit demokratické instituce, vyjdou občané bránit stát do ulic. Ten totiž patří nám všem, nikoli pouze těm, kdo vyhráli minulé volby.
Počet podpisů za odstoupení Andreje Babiše přesáhl 430 tisíc. Čím dál víc lidí se aktivně stavělo proti tomu, aby si koupil celé hřiště a překopal pravidla hry ve svůj prospěch. Odstoupení oligarchy v obrovském střetu zájmů bylo i nadále na místě.
Druhá Letná byla organizačně i programově daleko připravenější a vyzrálejší než ta první. Lidé z celého týmu odvedli fantastickou práci. Byl to produkčně i organizačně neskutečný výkon, za kterým stáli především Robin Suchánek, Dušan Vaněk a Damián Koch - a kromě nich velká síla dalších skvělých lidí. Trhá mi srdce, že jich teď nemohu jmenovat víc (kde bych měl zastavit?) a těším si, až Vám je budu moci představit podrobněji. Zaslouží si to.
Rád bych zde nyní smekl nejen před nimi, ale také před těmito báječnými dobrovolníky z celé republiky, kterých nám pomohlo více než 200.
Dalším důležitým posunem bylo, že už jsme se neobraceli pouze na Babiše, ale také na opoziční politiky. Těm druhá Letná ukázala, že hlad lidí po změně je velký a že je na čase, aby se do toho také pořádně opřeli.
Už od června jsme doufali, že opoziční strany nějak využijí energii, kterou protesty vygenerovaly, podaří se jim na ni napojit a politicky ji uchopit, zhodnotit. Jenže se tak stále nedělo. Proto jsme se na druhé Letné na opoziční politiky otevřeně obrátili. Bylo stále jasnější, že odstavit od moci Babiše podpíraného komunisty a prezidentem bude možné jen ve volbách. Proto jsme se před Letnou sešli se zástupci opozičních stran, které jsme na Letné vyzvali:
aby se otevřeli novým lidem a osobnostem,
aby přišli s přitažlivým programem a vizí budoucnosti, jež osloví nové voliče,
aby zvážili rozumnou spolupráci pro sněmovní volby.
Zejména třetí výzva ke spolupráci opozice se setkala s masivní společenskou odezvou a po Letné se začala hojně objevovat v tisku, komentářích a veřejné debatě. Podařilo se nám jasně a zřetelně pojmenovat neřešený palčivý problém nerovnoměrné váhy volebních hlasů a zvednout poptávku po jeho pragmatickém řešení.
Druhá Letná byla vyvrcholením našeho dosavadního myšlenkového vývoje. Od počátečních protestů proti Babišovi se nám podařilo přejít k mnohem dlouhodobější vizi zdravé demokracie (která je nyní nemocná), v níž se dodržují základní pravidla (Čtyři červené čáry), v níž se může dařit všem (nejen privilegovaným) a v níž jsou silné instituce, politické strany i občanská společnost. Proto jsme představili novou, pozitivní a dlouhodobou výzvu adresovanou všem občanům, již bezprostředně po Letné podepsalo téměř 220 tisíc lidí.
Může to vypadat naivně, bezbranně. Neměli jsme žádnou moc a nechtěli jsme žádné násilí. Šlo nám o to probudit v lidech to lepší, inspirovat je k převzetí odpovědnosti a k vytrvalé drobné práci pro veřejný zájem a demokracii. Věřili jsme, že nakonec se všechno nasčítá. Že i malé chvilky mají velkou moc.
Ve vzduchu znovu visela naděje. Občanská společnost ukázala svou sílu. Teď se přece už musí dát věci do pohybu. Nebo ne?
5) Probudit politické strany
prosinec 2019 – září 2020
Tak co, ještě žijete? Dobrá zpráva zní: už jste v půlce! Avšak ta špatná zní úplně stejně. Jestli toho máte dost, teď je ta nejlepší chvíle to vzdát. Protože zatímco doteď vše rostlo a vzkvétalo, nyní se pojede z kopce. Znáte ten písňový úryvek „jednou jsi dole, jednou nahoře…” Tak nahoře už jsme byli. Příběh se začíná lámat, na obzoru se kupí mračna.
Ale prý jsou i lidé, které bouřky, lijavce a neúspěchy baví a zajímají - snad ještě více než úspěchy. Možná to celé skončí tuze špatně, jak se lze občas doslechnout od škarohlídů. Anebo je ta druhá půlka ještě důležitější a dává celému příběhu hlubší dimenzi?
Teda, teď jak Vám o tom vyprávím, tak jsem sám docela zvědavej, jak to celé vlastně dopadne.
Po druhé Letné jsme si ve Chvilkách naplno uvědomili, že jakkoli jsou občanské protesty důležité a nepostradatelné, nemohou vyřešit problém Babišovy neklesající voličské podpory, která ho - společně s podporou Miloše Zemana a komunistů - držela i nadále v sedle. Uvědomili jsme si, že nestačí hasit symptomy, ale je třeba řešit příčiny českého problému. Jak je možné, že tolik lidí Babiše volí? Došli jsme k závěru, že jednou z hlavních příčin Babišovy síly je komunikační slabost jeho konkurence. Proto jsme začali opozici aktivněji povzbuzovat k akci.
17. prosince jsme uspořádali na Klárově demonstraci nazvanou Budoucnost bez Babiše. Jejím cílem bylo dát prostor opozičním lídrům, aby jasně pojmenovali stávající situaci, představili vlastní pozitivní vizi a nastínili, jak chtějí oslovit více voličů – včetně části voličů hnutí ANO. Jenže většina vystupujících odpovídala buď nejasně nebo se těmto otázkám dokonce zcela vyhnula, což pro nás bylo zklamání.
Tak jsme se rozhodli jít na to z jiné strany. Odspodu.
Na začátku ledna jsme oficiálně oznámili, že zatímco cílem Milionu chvilek 1.0 bylo odstoupení Babiše a cílem Milionu chvilek 2.0 bylo oživení občanské společnosti, cílem Milionu chvilek 3.0 bude (vedle zachování cílů 1 a 2) napomoci demokratickým stranám vyhrát sněmovní volby v roce 2021. Jako cestu, jak toho dosáhnout, jsme přitom neviděli další masové setkání v Praze, ale objíždět až do voleb křížem krážem po regionech celé země a budovat „Milionovou síť“ aktivních občanských buněk. Rozhodli jsme se uspořádat velkou Štafetu pro demokracii.
Díky úspěchu předchozích akcí jsme měli na co navazovat. Na říjnovém setkání našich lokálních dobrovolníků se potkalo více než 100 aktivních organizátorů z celé republiky, o které se báječně starala koordinátorka celé Milionové sítě Veronika Vendlová.
Kromě budování funkční celorepublikové struktury jsme se pustili též do budování interních kapacit a rozšiřování našeho týmu. Díky podpoře tisíců drobných dárců jsme mohli začít nabírat specialisty na komunikaci, produkci, fundraising, finanční řízení, HR, projektové řízení či práci s dobrovolníky. Parta nadšenců, kde řešil každý tak trochu všechno, se během pár měsíců rozrostla v organizaci s 20 zaměstnanci, navíc s dalšími smělými plány růstu do budoucna. Mým cílem bylo přetvořit Milion chvilek do stabilní a silné neziskové organizace, která bude dlouhodobě udržitelným způsobem bránit demokracii a posilovat občanskou společnost a která v ideálním případě také přežije své zakladatele.
Pro filosofa libujícího si ve světě knih a idejí byl tento úkol velká výzva. Naštěstí jsem měl už od podzimu 2019 skvělého kouče a mentora Radvana Bahbouha, který vynikl hned v několika oborech, vlastnil úspěšnou firmu QED Group a zároveň vedl katedru psychologie na Filosofické fakultě UK. Radvan mi pomáhal udržet si jasnou vizi, priority i osobní energii. Rozvíjel mě v tématech týmového vedení a dynamiky, situačního leadershipu, efektivní komunikace, organizačního řízení, koučování, vyjednávání a v manažerských dovednostech. Myslím, že i díky němu jsem tehdy uprostřed nejstresovějšího období svého života nevyhořel a dokázal se rychle učit a flexibilně přizpůsobovat proměnlivé situaci.
Díky reflexi a plánování na začátku roku 2020 jsme dospěli k artikulaci naší vize, mise, společenských rolí a zastřešujících cílů. Ujasnili jsme si, že nám nejde především o to odstranit Babiše (což byl symptom problému, ne hlavní příčina), ale že naší vizí je zdravá, rozkvetlá demokracie - a spolu s ní člověk plný života. Že tuto vizi sdílíme s miliony dalších lidí v Česku, a proto je naším primárním úkolem tyto lidi spojovat, aby se jejich úsilí mohlo znásobit a napřít nejdůležitějšími směry. Změnu společnosti za nás nikdo jiný nezařídí. Je to na nás všech. Každý pro zdravou demokracii může udělat něco jiného - někdo může dát čas, někdo energii, někdo schopnosti, někdo peníze. Každý by však měl udělat něco - to, na co právě stačí.
A naše role? Byly tři.
Hlídací pes kontrolující politiky a dodržování pravidel hry,
Zahradník, který aktivizuje a posiluje občanskou společnost,
Médium, které k lidem efektivně doručí nejdůležitější informace a pomůže jim se orientovat ve stále složitějším světě.
Cíle jsme si stanovili na tři roky dopředu.
CÍLE MILIONU CHVILEK DO ROKU 2023
Mít normální vládu - míněno odstavit od moci oligarchu ve střetu zájmů, nikoli dosadit do Strakovy akademie světce.
Mít normálního prezidenta - který bude naší zemi pomáhat, ne škodit.
Proměnit společenskou atmosféru - z blbé, ustrašeně sevřené nálady v náladu dobrou, nadějnou.
Normální vláda, normální prezident, dobrá atmosféra, zdravá demokracie. To byl náš sen. A cesta k němu? Pokračovat v obraně demokratických institucí, v aktivizaci občanské společnosti, v povzbuzování opozičních demokratických stran a v projíždění země křížem krážem. Tak aspoň zněl náš smělý plán.
Jenže pak přišel velký zvrat.
Koronavirus.
A s ním zákaz hromadných akcí.
Stalo se tak ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že Babiš bude utahovat šrouby a demontovat instituce po maďarském způsobu. Ochráncem veřejných práv se stal člověk popírající smysl tohoto úřadu a začalo se smrákat též nad kontrolní Radou České televize. První případ koronaviru v Česku byl ohlášen 1. března 2020, a to přesně ve chvíli, kdy začala naše demonstrace na obranu institucí na Staroměstském náměstí. Ve vzduchu byl cítit strach a nejistota. Brzy na to došlo k masivním lockdownům a omezením společenského života. Bylo jasné, že všechno teď bude jinak.
COVID mě zastavil. Získal jsem prostor přemýšlet, co dál.. Čím více se omezovalo manévrovací pole Milionu chvilek, tím více mě pálila otázka, co pro vítězství ve volbách udělají opoziční strany. Začal jsem je intenzivně pozorovat a přemýšlet nad nimi, díky čemuž mi došlo, že jejich potenciál oslovit nové voliče je velice omezený. Na jedné straně totiž byly ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, tzv. tradiční strany, od nichž voliči částečně přešli k ANO – a nebylo pravděpodobné, že se vrátí. Na druhé straně byli energičtí, ovšem v mnoha otázkách polarizující Piráti a tehdy poněkud nečitelní a neprůrazní Starostové a nezávislí.
Volební preference těchto stran navíc stagnovaly – vše vypadalo podobně jako po volbách 2017 a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla změnit. Dokonce i při hypotetické možnosti spojení těchto stran do dvou bloků bylo zřejmé, že by to přineslo pouze asi polovinu mandátů, než kolik by jich bylo třeba pro nadpoloviční většinu. Byl jsem z té situace čím dál víc frustrovaný. Doufal jsem, že si toho opoziční lídři jsou vědomi a že musí existovat nějaký plán, jak tyto nepříznivé vyhlídky zvrátit. Na osobních schůzkách s nimi jsem však zjistil, že žádný plán neexistuje.
Vše bylo jen v rovině doufání a růžových brýlí ve stylu možná se zkusíme spojit, možná se nám to podaří a možná to bude stačit. Ani optimistické kalkulace však nevycházely - chybělo stále přibližně třista tisíc hlasů, tedy nějakých 6%. Bylo zřejmé, že pokud se politikům nepodaří oslovit a přetáhnout tolik nových voličů, tak se ani po příštích volbách nic nezmění. Stačí si prohlédnout následující předvolební průzkum zveřejněný rok před sněmovními volbami.
A konečně, i kdyby se snad podařilo nemožné a demokratické strany by získaly většinu - podaří se pak sestavit stabilní a efektivní vládu z pěti rozdílných subjektů? A pokud ano, co když bude ve Sněmovně chybět demokratická opozice? Co když vládu poznamenají kauzy, nekompetence či krizové situace, takže ztratí důvěru občanů - co bude pak? Neznamenalo by to ještě větší zklamání a o to horší návrat populistů?
Stručně řečeno: ztratil jsem víru, že tehdejší opozice dokáže Babiše porazit. Že existuje šance na nějaké stabilní dlouhodobé řešení.
Jakmile jsem si připustil tento výhled, musel jsem si položit otázku: Co by Babišova výhra a další čtyři roky vládnutí znamenaly pro Milion chvilek, pro Českou republiku i pro mě osobně? Nepochybně postupnou destrukci veřejnoprávních médií, zabetonování Babiše u moci a pokračování agrofertizace státu. Navíc by spousta lidí na veřejné dění rezignovala, protože pokud by se ani přes veškerou čtyřletou snahu a plné Letné nic nezměnilo - k čemu chodit protestovat dál? Nejenže by tedy pokračoval politický rozklad země, ale navíc by byla oslabena i občanská společnost ve své roli hlídacího psa.
Já osobně jsem si pak položil otázku, zda chci ještě v roce 2025 stále řešit kauzy, lži a normalizační mentalitu premiéra Babiše. A také zda bych chtěl ještě v roce 2025 proti tomu všemu protestovat. Opravdu chci strávit 8 let svého života protesty proti tomuto oligarchovi? Uvědomil jsem si, že ne.
Z toho plynul závěr, že musí vzniknout nějaký nový politický subjekt, který osloví nové voliče, rozhýbe stojaté politické vody a změní dynamiku celé zaseklé situace. Kdo by však měl takový subjekt založit a vést?
Dlouho jsem si myslel, že se zmátoří opozice. Pak jsem si myslel, že by mohlo být řešením najít zajímavé osobnosti, které by za opoziční strany kandidovaly a přinesly do nich nový vítr. Ukázalo se však, že to je naivní myšlenka, a tak jsem začal hledat, kdo by se mohl stát lídrem nového politického projektu. Nakonec mi došlo, že najít lídra není možné. Lídr se totiž musí najít sám. Z něj samého musí vzejít touha, síla a odvaha věci změnit – a on pak za sebou shromáždí lidi se stejným cílem. Obráceně to nefunguje. Tato logika mě nakonec dovedla k otázce, z níž jsem měl strach: Co kdybys to zkusil udělat Ty?
Našel jsem milion důvodů, proč je to blbost, proč se na to nehodím, proč se mi do toho nechce a proč to nejspíš nedopadne.
Jenže pokud to nezkusíš, tak to s největší pravděpodobností nedopadne stejně. A Ty si pak budeš vyčítat, žes to možná mohl změnit, ale ze strachu jsi to nezkusil.
Nakonec jsem dospěl k tomu, že by to celé mohlo dávat smysl, a to za následujících tří podmínek:
Nebude to celé stát pouze na mně, ale podaří se shromáždit pestrou paletu osobností, které by mohly oslovit různé voličské skupiny.
Budeme co nejvíc stavět na masivní kontaktní kampani a dobrovolnickém sběru podpisů, protože právě tak lze oslovit i lidi, kteří politiku tolik nesledují a stávající demokratické strany nevolí.
Podpisů sebereme dostatečné množství, které zaručí, že se do Sněmovny s přehledem dostaneme a vyloučíme tak nejhorší scénář, že bychom získali 4,5% hlasů a místo pomoci demokratům jim uškodili.
Podtrženo sečteno, po několikaměsíčním zvažování odehrávajícím se na pozadí pandemických omezení i volnějšího léta 2020 jsem dospěl k závěru, že nechci čekat na katastrofu. Rozhodl jsem se pro porážku Babiše ve volbách udělat vše, co bude v mých silách - i kdyby to mělo znamenat novou politickou stranu. Šance na úspěch byla možná malá. Ale nebyla v listopadu 2017 malá také?
Nemyslel jsem si, že dokážu být tím nejlepším politikem. Ale věřil jsem, že bych mohl pomoci strhnout mnoho poctivých a kompetentních lidí, kteří vidí situaci podobně, aby se do politiky vydali a nabídli naší zemi své služby. Pokud uspějeme, pomůžeme přepsat politickou mapu naší země. A pokud neuspějeme, alespoň na opoziční strany vytvoříme o to větší tlak, aby se skutečně spojily a dostaly ze sebe to nejlepší.
6) Lidé PRO
září 2020 - březen 2021
Jenže co by to znamenalo pro Milion chvilek? Jak z něj odejít a zároveň ho tímto krokem neohrozit? Anebo mám odejít i tehdy, pokud ho to ohrozí? Tuto otázku jsme si ve Chvilkách kladli v létě 2020. Většina týmu chápala situaci a její rizika i můj záměr a potřebnost vzniku nového politického subjektu. Zároveň bylo jasné, že jím nemůže být Milion chvilek, protože jsme vždy říkali, že se stranou nestane, že jeho role je jiná, občanská, nadstranická. Nakonec došlo ke dvěma důležitým rozhodnutím.
28. září 2020 jsme oznámili veřejnosti, 1) že odcházím z Milionu chvilek, abych se pokusil založit nové politické hnutí, které rozhýbe zatuhlou politickou scénu, a zároveň, 2) že novým předsedou Milionu chvilek se nově stal můj dosavadní zástupce Benjamin Roll. Na cestu jsem si nevzal žádné peníze, kontakty ani doporučení Milionu chvilek, jakkoli jsem nemohl zapřít svou spřízněnost s tímto občanským hnutím, které jsem založil a kterému jsem věnoval tři roky svého života.
Od srpna 2020 Ben přebíral mou funkci a plán zněl, že v říjnu či listopadu dojde k oficiálnímu oznámení. Jenže nakonec vše uteklo do médií už na konci září, týden před senátními volbami. To bylo nešťastné načasování, naše komunikace nebyla dostatečně nachystaná a navíc to vypadalo jako vyhlášení války opozičním demokratickým stranám.
Ty krátce poté oznámily záměr vytvořit dva volební bloky, což vedlo k tomu, že se většina novinářů, influencerů a liberálních voličů spokojila s tímto slibem a začala vnímat problém slabé opozice jako de facto vyřešený.
Z jejich pohledu proto nedával vznik nového politického subjektu smysl, notabene pokud by ho měl zakládat člověk, který opozici ke spojení vyzýval. Co ještě Minář chce, když se opozice konečně spojuje? A proč nyní situaci nekonstruktivně boří, když se konečně začalo blýskat na lepší časy? Odtud pramenilo budoucí vleklé nepochopení a nepřijetí mého záměru. Vstoupil jsem do ringu, a náhle to začal schytávat ze všech stran.
Všichni se báli, že akorát oslabíme opozici, ačkoliv jsme od začátku počítali s pojistkou, která tuto možnost vylučovala, jak ukazuje i následující odpověď v rozhovoru pro Deník N 28. září 2020.
Co když příští rok zjistíte, že se pachtíte u pěti procent a pouze jste ukradl voliče opozičním stranám?
Pokud by se ukázalo, že tady ten potenciál není dostatečně velký a nesetká se to s občanskou podporou, za každou cenu do toho nepůjdeme. Kdyby to vypadalo tak, že vznikne subjekt, který se tam možná dostane, ale možná také ne, radši bych to zabalil. Hlavní myšlenka je změnit trend, změnit nepříznivou situaci. A nová pětiprocentní strana v parlamentu samozřejmě není změna.
Nechtěl jsem sedět na zadku, kritizovat opozici, fňukat nad Babišem a čekat, jak to dopadne. Chtěl jsem se pokusit přijít s reálnou a silnou pozitivní alternativou. Spojit lidi, kteří společně předstihnou opoziční strany v tom, čeho se jim dle mého soudu dostatečně nedostávalo:
silná vize budoucnosti a relevantní řešení palčivých problémů země,
dostatek výrazných, slušných a kompetentních osobností,
snaha překročit vlastní stín a oslovit nové voliče,
komunikace, která udrží krok s Babišovým marketingem,
dostatečný drajv, tah na branku.
Navázal jsem spolupráci s marketérem Jakubem Hussarem a začal pro chystaný projekt získávat podporu donorů (mezi prvními se přidal Václav Muchna). Postupně se ke mně začali přidávat lidé, kteří také ztratili víru v opozici: exšéf Transparency International David Ondráčka, starostka Alena Švejnohová, manažer Google CZ Daniel Franc, podnikatel Martin Hausenblas či někteří lidé z pražského hnutí Praha sobě (Pavel Vyhnánek, Mariana Čapková) a jejich realizačního týmu. Tito lidé četli situaci velmi podobně a také chtěli pro změnu něco aktivně udělat, takže dávalo smysl spojit síly.
Bohužel však proti nám začal foukat silný protivítr vnějších okolností - přišla druhá vlna covidu, nemocnice praskaly ve švech a na společnost přicházela úzkostně-depresivní nálada. Jako by se lidé začali stahovat do sebe. A do toho výše zmíněná radikální skepse vůči vzniku nového projektu. My jsme o jeho potřebnosti byli přesvědčeni. Široká veřejnost to však vnímala jinak - upnula se ke stávajícím opozičním stranám.
Ještě před pár měsíci mě lidé všude, kam jsem přišel, plácali po zádech a přesvědčovali, ať založíme novou stranu, že opozice je marná. Teď bylo vše náhle jinak, kvůli čemuž bohužel na posledních chvíli odřeklo angažmá v projektu několik velmi zajímavých známých osobností a odborníků, kteří by zmnohonásobili náš volební potenciál. Aby toho nebylo málo, šíleně nás tlačil čas - na přípravu projektu a bezchybnou realizaci jsme měli šibeniční lhůty. I přes všechny tyto riskantní okolnosti jsme se nicméně rozhodli do arény vstoupit s vizí nového politického hnutí Lidé PRO.
Když jsme 3. prosince představili prostřednictvím videa (fyzické veřejné setkání tehdy nebylo kvůli epidemii možné) náš záměr sebrat 500 000 podpisů pro vznik nové politické síly, setkali jsme se se silným mediálně-influencerským odporem. Projekt působil nedostatečně připraveně - a nám se nepodařilo v úvodní smršti dostatečně věrohodně a jednoduše odkomunikovat, jak s pomocí odborníků rozvineme naše programové teze, v čem budeme opravdu jiní než stávající strany ani proč je vznik nové relevantní politické síly nezbytný. Začali jsme vršit komunikační chyby.
Co však bylo pro náš záměr likvidační, byla nemožnost efektivně vést masovou kontaktní dobrovolnickou kampaň, na níž měl celý úspěch našeho záměru spočívat. Dokud to bylo možné, snažili jsme s našimi dobrovolníky v rouškách sbírat podpisy na ulicích, jak se dalo. Tam jsme viděli, že v osobním kontaktu lidé reagují na naši nabídku pozitivně - a nejvíce se nám dařilo oslovovat právě lidi zklamané z opozičních stran či politiky obecně, včetně nevoličů.
Jenže bylo čím dál jasnější, že pokud nebudeme mít pozitivní ohlas také v médiích, nebude to stačit. Náš předpoklad, že velká část veřejnosti bude unavená ze stávajících, poněkud vyžilých politických stran - a bude chtít dát šanci novému subjektu složenému z důvěryhodných lidí, evidentně neplatil. Místo toho jsme zjistili, že široká veřejnost má vůči vzniku další politické strany spíš averzi.
Za těchto okolností se sběr podpisů nedařil tak, jak jsme si představovali a protože nedošlo k masivní počáteční odezvě a vlně zájmu, začal se náš vytčený cíl jevit nerealisticky. Dostali jsme se před složité rozhodování, jak s tímto zjištěním naložit. Vždyť jsme celému projektu už všichni věnovali tolik - já i další kandidáti, dvacetičlenný realizační tým, stovky dobrovolníků a dárců… V polovině března však bylo jasné, že po naší nabídce není dostatečná poptávka a že se nám nepodaří v rozumné době sebrat ani sto tisíc podpisů. Riskovali bychom, že v nadcházejících volbách získáme sice pár procent, ale ve výsledku jen oslabíme stávající Babišovu konkurenci a ubereme jí potřebné hlasy. Náš plán selhal.
A tak jsem ve středu 24. března 2021 oznámil světu:
Milí přátelé, musím vám něco důležitého říct.
Tato slova se mi nepíšou lehce. Stálo mě mnoho vnitřních zápasů k nim dojít. A smířit se s jejich obsahem. V životě se však řídím zásadou, že je lepší bolestná pravda než líbivá iluze.
Projekt Lidé PRO končí. Nepodařilo se nám sebrat dost podpisů a dosažení 500 000 už není reálné. Proto dodržíme svůj slib. Nebudeme tříštit politické spektrum další malou stranou. Odstupujeme a podpoříme opoziční demokratické strany. Přesvědčivé vítězství demokratického tábora je totiž pro tyto volby to nejdůležitější.
Chápu, že tím nejspíš mnoho lidí zklameme. Rozumím. Avšak slib je slib. Ještě více lidí bychom zklamali jeho nedodržením. Toto rozhodnutí nebylo snadné, věřím však, že bylo správné.
(…)
Dlouho jsem přemýšlel, proč se u nás tak daří populistům, zatímco tradiční politické strany skomírají. A právě tohle přemýšlení mne nakonec přimělo přehodnotit vlastní plány, opustit komfortní zónu a zkusit jít do politiky s novým projektem.
Ano, i přesto, že se opoziční strany začaly spojovat.
Ano, i přesto, že se mi do politiky nikdy moc nechtělo.
Co mne přimělo ke změně postoje? Byly to plné Letenské pláně. Plné Letenské pláně, které by za všech jiných okolností nejspíš vedly k pádu vlády. Ale u nás ne. Proč?
Protože i když se za demokracii a proti zneužívání moci postavily statisíce lidí, neviditelná společenská většina dál držela u moci Babišovu vládu.
Babiš se protestujícím vysmál: jen si protestujte – máme demokracii. Ale moje vláda si stále drží podporu poloviny voličů. A měl pravdu. To je na tom to děsivé.
Náhle bylo zřejmé, že skutečná změna může přijít pouze ve volbách. Demokratickou sílu snažící se aktivně oslovit nové voliče – včetně voličů ANO – jsem tu však dlouho neviděl. Chyběl mi autentický zájem o tyto lidi, snaha jim porozumět, jít za nimi a získat je.
Proč vlastně Babiše tolik lidí volí?
Protože mají pocit, že se na ně kašle. Že se na ně zapomnělo. A často právem. Jsou zklamáni z porevolučního vývoje. Jsou zklamáni z garnitur před Babišem. Jsou zklamáni z rostoucí nerovnosti. Mají pocit, že nepatří k vítězům, ale k poraženým. Papírový úspěch naší země se k nim nepropisuje. A těchto lidí – vlivem globalizace, automatizace práce i necitlivé sociální politiky – přibývá. Tito lidé se bouří a populisté u nich bodují. U těchto lidí leží klíč k budoucí stabilitě a prosperitě naší země. Kdo bude řešit jejich problémy? Kdo je bude brát vážně? Kdo jim dá respekt a důstojnost? Kdo je osloví?
Proto jsme si stanovili tak odvážný cíl. Brutálně odvážný cíl. Ano, možná až moc odvážný cíl. Půl milionu podpisů. Půl milionu podpisů, které ukážou, že tu je velká poptávka po nové síle a nových lidech. Že tu je potenciál pro nový subjekt, který bude mít deset procent a víc. Který dostane k volbám spoustu nových lidí. A který tím pádem nebude tříštit, ale posílí demokratický tábor.
Nyní, po čtyřech měsících usilovné práce během likvidačních proticovidových opatření je zřejmé jedno: Tak velká poptávka tu v tuto chvíli prostě není.
Lidé jsou unavení, apatičtí, mají svých starostí dost. Ukázalo se, že námi plánovaná masivní kontaktní kampaň není během lockdownů prostě možná.
Kromě toho COVID změnil také celkovou společenskou atmosféru: narostla polarizace, frustrace, skepse. Tuto krustu se nám nepodařilo prorazit.
Nechci však všechno svést na COVID. Pod časovým tlakem jsme udělali mnoho chyb. Víme o nich.
Ukázalo se například, že já nejsem ten nejvhodnější leadr k oslovení námi vytyčené cílové skupiny. V tom měla spousta našich kritiků pravdu a mělo mi to dojít dřív. Autentický zájem o problémy druhých neznamená hned schopnost je také autenticky oslovit. Beru to vážně a vyvodím z toho důsledky.
(…)
Je-li náš cíl nereálný, je zodpovědné to otevřeně a narovinu říci už nyní a právě nyní, abychom mohli všichni nasměrovat energii k tomu, co reálné je. Proto dnes oznamujeme, že hnutí Lidé PRO odstupuje a podporuje stávající opoziční strany.
Myslím, že to tak je nejmoudřejší. K opozičním stranám lze mít jistě spoustu výhrad a nemusíte je všechny milovat. Avšak je nesporné, že poté, co překonaly osobní spory a animozity a celkem velkoryse se dokázaly spojit, mohou představovat alternativu k současnému marasmu a rozvracení naší země.
Nemusí se vám líbit někteří lidé v nich. Tak to chodí, jsou nedokonalé, protože se skládají z lidí. Ale když se podíváte podrobněji, najdete v nich také mnoho skvělých lidí, kteří se opravdu snaží posunout naši zemi dál a berou politiku jako službu. Těmto lidem patří můj obdiv, úcta a poděkování. V posledních čtyřech měsících jsem sám dobře zjistil, jak nesmírně tvrdý, náročný a nevděčný je úděl politika. Děkuju vám!
(…)
Je mi jasné, že se teď všude vyrojí spousta mudrců, kteří se nám budou smát a říkat – vždyť to bylo od začátku jasné, my jsme to říkali! Snažíte se zbytečně, nemáte šanci. Prostor pro novou stranu tu není.
Tohle je klam zpětného pohledu. Z něj se vždycky všechno jeví naprosto jasné a předvídatelné. Když jsme se ale na podzim rozhodovali do toho jít, nic nebylo jasné. Nikdo nemohl vědět, jak se vyvine epidemie, spolupráce opozičních stran či společenská nálada. Stejně jako nikdo na jaře 2019 nemohl vědět, že protesty proti snaze ovládnout justici povedou až na Letnou.
Jediná cesta, jak zjistit, zda se to podaří a zda tu je prostor pro naši nabídku, byla to zkusit. Možná to bylo nepravděpodobné. O to víc si však cením odvahy všech, kteří do toho šli po hlavě. Místo planého mudrování se totiž nasadili pro dobrou věc. A jejich úsilí nebylo zbytečné.
Odcházím s hlavou vztyčenou. A celý život budu vědět, že jsem to aspoň zkusil.
Nejvíce mě mrzelo, že jsme kvůli silnému protivětru vnějších okolností, vlastních chyb a mediální nepřízně nedostali šanci naši nabídku pořádně představit. Měli jsme. Ale nedokázali jsme ji dobře prezentovat. Od začátku jsme byli v defenzivě, což nám sebralo vítr z plachet a zařízlo příliv nových dobrovolníků, osobností, peněz i podpisů.
Věděli jsme, že doufat ve stávající strany je bláhové a že bez nové kvalitní politické strany se dlouhodobě nikam nepohneme. Statisíce lidí přece musí vidět, že dosavadní politická nabídka nestačí a budou chtít podpořit naději na změnu. Jenže jsme nedokázali přesvědčit veřejnost, že my sami máme na víc.
Největší chybou celého projektu tak bylo jeho načasování. Kdybychom s o něco lépe připravenou a komunikovanou nabídkou přišli o rok dříve (v roce Letných a deziluze z opozice) či o dva roky později (v roce sílící deziluze z nové vlády a chybějící demokratické opozice), lidé by nám utrhali ruce - a my bychom se s nimi mohli potkávat na náměstích, což byla má silná stránka. Nyní jsme ale místo očekávané poptávky po novém přístupu a zajímavých osobnostech narazili do zdi.
7) Mělo to celé smysl?
Březen 2021 - Říjen 2021
Nebudu dělat, že mě to nevzalo.
O samotném rozhodnutí ukončit Lidé PRO jsem nepochyboval. Bolelo mě i spoustu dalších lidí, kteří v celou věc vložili svou důvěru, tvář, čas či úsilí. Stále však věřím, že bylo ve prospěch veřejného zájmu, že bylo správné.
Bylo ale správné se do celého bláznivého - a zpětně viděného nejspíš nerealistického - podniku vůbec pouštět? Mělo to celé nějaký smysl? Hlavou mi vířily mraky pochybností.
Možná byla má úvaha od začátku fatálně chybná? Možná mi dosavadní úspěch stoupl do hlavy? Nebo jsem podlehl spasitelskému komplexu? Možná jsem se měl držet svého kopyta? Možná jsem se dobře hodil na roli lídra občanského hnutí, ale nehodil se na roli lídra politické strany? Možná má síla spočívala v přesvědčivém hlasu svědomí, který byl spojen s čistotou záměru a naprostou absencí moci, o což jsem v očích lidí však přišel ve chvíli, kdy jsem začal usilovat o moc?
Snad se se mnou lidé dokázali identifikovat jako s mladým a průrazným bojovníkem proti Babišovi, ale ne jako s příliš mladým politikem, který si pyšně myslí, že by dokázal nabídnout něco lepšího? Možná nám chyběla dostatečná kompetence? Nebo za to mohly šibeniční podmínky a nepříznivé vnější okolnosti?
Co když prostě jen dostatek lidí nevnímal stejně palčivě problém, který jsem díky své mimořádné pozici a osobní zkušenosti dokázal zahlédnout? Já jsem se díval na tři, pět, deset let dopředu, ale co když většina lidí prostě v ten moment neviděla víc než další lockdown na obzoru a to, že opoziční strany konečně ohlásily záměr se spojovat? Možná byla naše hlavní chyba v nedostatečné komunikaci? Anebo by tyto základní rozpory ani sebelepší komunikace nedokázala překonat?
Tak či tak, srážka s realitou byla tvrdá. Přišel jsem o iluze a vystřízlivění bolelo. Mnozí z těch, kteří mi kdysi věřili, mě poslední měsíce zatracovali. A spolu s nimi samozřejmě i řada posměváčků či nepřátel, kteří to přece už od začátku všechno věděli a kteří mi neváhali přišít diagnózu či nejnižší motivace - vyvést se k moci, zbytnělé ego či touhu se obohatit. Svět médií a sociálních sítí je v tomhle neúprosný. Potřeboval jsem na chvilku vypnout a odříznout se od světa. Deset dní po ukončení Lidé PRO jsme s manželkou odjeli na víkend na Velikonoce.
Jenže po návratu z nich jsem se dozvěděl, že vypukla pseudokauza kam zmizely peníze, které jsme vybrali na kampaň? Kam by zmizely? Použili jsme je na kampaň. Půl roku jsme díky nim připravovali vznik celého hnutí, platili tým 20 lidí, pronajímali kanceláře, organizovali sběr podpisů a práci s dobrovolníky, připravovali web s velmi pokročilými funkcemi, dělali sociologické průzkumy, spolupracovali s komunikační agenturou, propagovali naše myšlenky na sociálních sítích atd. - copak si někdo mohl myslet, že jsou tyhle věci zadarmo? Zřejmě ano. Ale ještě spíš se některým médiím a politikům prostě hodilo snažit se nás podobnými kdoví jestli zdiskreditovat.
Proto jsme okamžitě zveřejnili rámcový výčet věcí, na co šly peníze. Já jsem zveřejnil svou kompletní odměnu (celkově mi bylo za 6 měsíců práce vyplaceno 138 728 korun, tedy 22 971 korun čistého měsíčně) a do konce dubna jsme slíbili zveřejnit závěrečnou zprávu s vyúčtováním celého projektu. Pomluvy a lži však jely dál. Někteří je opakují dodnes, přestože jsme 30. dubna zveřejnili Závěrečnou zprávu o činnosti a hospodaření Lidé PRO, kde jsme vše podrobně rozepsali. Jenže to už nikoho nezajímalo. Všechno bylo totiž v pořádku a žádná senzace se nekonala. Média o věci napsala minimálně a k většinové veřejnosti se tak už informace nedostaly, takže musím dodnes jako kolovrátek neustále opakovat to samé.
Jedna věc mi v té náročné době dělala radost - činnost Milionu chvilek, který se pod vedením Bena Rolla vyznamenal působivou symbolickou akcí s kříži na Staroměstském náměstí či přesně zacílenou demonstrací proti vlastizrádnému konání Miloše Zemana, jenž svými výroky podkuřoval Rusku a relativizoval kauzu Vrbětice. Bylo pro mě krásným zadostiučiněním zúčastnit se akce poprvé v davu a sledovat, jak vše funguje a běží i beze mě, zatímco Ben pronášel z pódia se svou typickou směsicí pevnosti a jemnosti krystalicky čisté věty. Věděl jsem, že Milion chvilek je v dobrých rukou.
Zdařilých akcí uspořádal Milion chvilek na jaře a v létě 2021 několik.
Já si přes léto odpočinul a rozhodl se, čemu se budu věnovat dál. Přihlásil jsem se do koučovacího výcviku k Radvanu Bahbouhovi a zároveň se vrátil ke studiu a milovaným knihám.
S potěšením jsem sledoval rozsáhlou kontaktní kampaň Milionu chvilek přesvědčující lidi po celé zemi, aby šli k volbám.
Jenže přes veškerou snahu se zdálo, že to na vítězství opozice nebude stačit. Takto vypadal jeden z posledních předvolebních průzkumů ještě na konci září, týden před volbami.
Zdálo se, že vítězství je ztracené. I přes veškeré naše úsilí si Babiš udržel svou podporu a opoziční strany měly v součtu stejně procent jako v roce 2017. Snad jedině… Snad jedině kdyby přišlo k volbám opravdu hodně lidí, mohlo by se podařit vytlačit komunisty, ČSSD či Přísahu mimo parlament. Snad aspoň jednu z těchto stran?
A pak přišel den V. Den voleb. Co když to nevyjde? Mělo by celé to čtyřleté úsilí smysl i tak? V pátek 8. října 2021 jsem napsal na sociální sítě:
V tento slavnostní den myslím na to, kolik stovek tisíc lidí si v těch uplynulých čtyřech letech našlo chvilku. Kolik lidí se „probudilo“ a začalo se více zajímat a vyjadřovat. Kolik lidí objevilo, že jsou občany. Že mají odpovědnost za stav naší země, že jejich hlas má váhu, že mohou něco změnit.
Ať už dnes volby dopadnou jakkoliv, jsem spokojený, protože vím, že se v naší zemi probudila síla, která nepůjde zastavit. Probudila se občanská společnost. A tyhle stovky tisíc aktivních lidí dříve či později, pomalu ale jistě promění celou naši kulturu, politiku a společnost.
Dny papalášů, kmotrů, lhářů, všehoschopných oligarchů a podobných přízraků se chýlí ke konci.
Děkuji všem, kteří se o to zasadili. Všem, kteří si našli chvilku. Všem, kteří pro to udělali a udělají maximum.
Ať už to dopadne jakkoliv, občanská aktivita má smysl bez ohledu na počet shromážděných. Neděláme ji kvůli rekordům. Děláme ji kvůli sobě, protože je to správné.
A pak … se to stalo.
Demokraté se spojili.
Extremisté se vzájemně vyautovali.
A lidé se neuvěřitelně mobilizovali.
Babiš skončil až druhý a s Okamurou dal dohromady pouhých 92 mandátů. ČSSD, Přísaha a komunisté vypadli mimo sněmovnu. Konečná.
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Mohli jsme slavit.
Atmosféra ve volebním štábu Milionu chvilek byla neskutečná.
…
8) Můj pohled na současnost
říjen 2021+
Volby skončily zázrakem.
Nikoli v tom smyslu, že by šlo o konečné vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Člověka tak nespokojeného s nabídkou opozičních stran, že se rozhodl raději založit stranu vlastní, snad nelze podezřívat, že by si o nich činil přehnané iluze. I přes veškeré výhrady vůči nim a přes veškeré boty, kterých se tyto strany dopustily a dopustí, je však pro naši zemi dobrou zprávou, že se nakonec skutečně podařilo odstavit od moci oligarchu ve střetu zájmů Babiše. Další čtyři roky agrofertizace státu, destrukce institucí, nekompetentního chaosu, mezinárodní ostudy, zmateného blábolení a morálního křivení duše národa by totiž byly opravdovou tragédií.
O tomto zázraku rozhodlo neuvěřitelných 320 tisíc nových voličů demokratických stran, kteří minule k volbám nešli. Že právě tato neviditelná síla zvrátí celé volby a pomůže vytlačit tři Babišovy potenciální spojence pod 5% - to nejspíš nikdo nečekal. 320 tisíc lidí? Vždyť to je jako jedna plná Letná. To je obrovské vítězství občanské společnosti, o které se společně zasloužily miliony lidí.
Ze sněmovny úplně vypadly levicové strany, což není dobře. Levice do parlamentu patří. Nesmíme totiž zapomenout, že dvě demokratické koalice získaly pouze 2,3 milionu hlasů, zatímco všech voličů bylo celkově 5,3 milionu. Celkově propadlo přes milion hlasů! Co se týče absolutního počtu hlasů, koalice tedy nezískaly většinu, nýbrž 43 procent. Pamatujme na to.
Voliči, jejichž strana se do sněmovny nedostala, totiž nezmizí. Bude nesmírně důležité, aby nově vzniklá vláda vítězných stran na tyto lidi nezapomněla a nezvolila si cestu příliš radikálně pravicové politiky, na kterou by ti sociálně slabší a chudší mohli doplatit.
Podtrženo sečteno: Není to triumf, je to šance. A tu je možné i promarnit.
Výsledek voleb vzbuzuje naděje, které bude těžké uspokojit. Buďme proto realisté, nečekejme od vlády nemožné. Zároveň ale požadujme takovou politiku, která nebude prohlubovat sociální napětí a příkopy. Asociální politika by se nám všem mohla šeredně vymstít.
Nezapomeňme prosím už nikdy, proč tolik lidí Babiše volilo, volí a jak úplně jinak vypadá život, možnosti a perspektiva, když žijete na periferii, třeba v pohraničí. Když jste matka samoživitelka. Když pečujete o nemocné rodiče. Když Vaše děti nenajdou kvalitní vzdělání či práci. Když nemáte poblíž lékaře, zubaře či nemocnici. Když nedosáhnete ani na polovinu průměrné mzdy. Když máte pocit, že Vás se papírový úspěch země netýká. Když nevidíte nadějnou budoucnost.
Na Letné zaznělo, že Česká republika sice vzkvétá, ale ne všude, ne vždycky a ne pro všechny. Tohle je třeba změnit – zasypat rostoucí propast mezi městem a venkovem, Prahou a Sudety, starými a mladými, chudými a bohatými. Potřebujeme zemi, která vzkvétá pro všechny. Jestli to nedokážeme, čeká nás nový průšvih.
Teprve jestli to dokážeme, bude to opravdový konec Andreje Babiše.
Nová vláda není ideální. Sice je třeba ocenit, že se navenek nehádá a funguje bez větších konfliktů, ačkoliv je složená z pěti subjektů - to je poměrně nečekané a všem stranám a premiérovi to jde ke cti. Osobně mám však velké pochybnosti o některých krocích ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jehož jsem opakovaně kritizoval a který dle mého soudu nedostatečně vysvětlil svůj střet zájmů - přičemž mé pozvání k veřejné debatě nejprve přijal a později zase odmítl.
Také se přiznám, že mě štve jakási nekoncepční bezradnost ze strany ministerstva financí. Jako by ODS nedokázala překročit svůj ideologický stín a stranické zájmy a přiznat, že zrušení superhrubé mzdy bez náhrady příjmů v roce 2021 (odhlasované ANO, ODS a SPD) bylo krokem naprosto vedle. Vznikl tím strukturální problém - výpadek 120-150 miliard ročně pro státní kasu. To se záplatami v řádu jednotek miliard, obtížně hledaných všude možně, jen tak nespraví. Je dobře, že ODS po dvou letech přestala lidem lhát, že nebude třeba zvedat daně. Naše země konsolidační balíček pro ozdravení veřejných financí skutečně potřebuje. Přes dílčí pokroky však počínání ministra Stanjury působí poněkud rozpačitě, až nekompetentně.
Snad největším problémem je ale (ne)komunikace vlády, která v lidech vyvolává zmatek, nejistotu, pocit nekompetence a nepředvídatelnosti. To není dobré.
Přesto přese všechno se nemusíme bát o zachování demokracie. A to není malá věc.
Co se týče zahraniční politiky, zde vláda odvedla výbornou práci jak během našeho předsednictví EU, tak po ruské agresi na Ukrajinu. Zaujali jsme jasné stanovisko a v míře pomoci patříme mezi lídry v celé Evropě. To mě naplňuje hrdostí, stejně jako štědrá a vytrvalá reakce většiny českých občanů, kteří stojí za napadenou Ukrajinou.
Skvělá zahraniční politika však nestačí. Na domácí půdě vláda ztrácí důvěru. Ano, je vystavena mimořádně těžké zkoušce bezprecedentní inflace způsobené hlavně Putinovou válkou. To ale neznamená nekritické hájení. Pokud má vláda v této náročné zkoušce obstát, musí mít zároveň odvahu a kompetenci k nezbytným opatřením, zároveň své kroky dostatečně vysvětlovat a náležitě komunikovat. Právě zde vidím největší rezervy, jak jsem shrnul v září 2022 v textu Vládo, budíček!
Celkově se obávám rostoucího zklamání a deziluze z některých stran a posilování populistů a extremistů, kteří se v roce 2025 opět mohou vrátit k moci. Avšak komu za to přisoudit vinu? Selhávajícím politikům, nebo apatickým občanům, kteří se politiky štítí?
Nadávat u piva prostě nestačí a pokud se má v Česku něco změnit, bude to muset začít změnou vztahu občanů k politice. Tedy změnou nás všech. Jak to vyjádřil Barack Obama, jehož slova jsme v roce 2019 sice neznali - a přesto jsme to říkali podobně:
„Změna nepřijde, pokud budeme čekat na někoho jiného či na nějakou jinou dobu. My jsme ti, na které jsme čekali. My jsme ta změna, kterou hledáme.” Je to na nás.
Jedním z hlavních problémů Česka je zkrátka podvyživenost politických stran, nezájem občanů o politiku a neochota slušných a kompetentních lidí do ní vstoupit.
Čest všem výjimkám a odvážným, kteří už svou kůži nasazují. I když dělají chyby, vážím si jich více než vševědoucích kritiků, kteří se sami odpovědnosti prstem nedotknou. Pokud však s českou averzí k politice něco neuděláme, obávám se, že nakonec může dojít na Platónova 2400 let stará slova:
„Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější (a také nejvšehoschopnější) z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.”
Naštěstí:
a
a
To ve mě probouzí opatrnou naději, řád a klid.
Věřím, že přes mnohé bouře a zápasy bude občanská společnost sílit dál. Chci věřit, že naše společnost je plná lidí, kterým na demokracii záleží a kteří budou ochotni převzít odpovědnost. Chci věřit v sílu vzdělání, poctivého myšlení a velkých ideálů. A chci věřit, že odvážní jednotlivci a malé skupiny zapálených občanů se spoustou nápadů budou i nadále krůček po krůčku měnit svět.
A to je vše. Příběh končí a následuje už jen pár věcí o tom, co dělám dnes a jaké jsou mé plány do budoucna. Dovolte, abych Vám na závěr poděkoval. Nejen za Váš čas, který jste věnovali tomuto příběhu, ale hlavně za to, co pro demokracii Vy sami osobně děláte.
Děkuji Vám.
P. S. Ještě bych s Vámi rád sdílel jednu drobnost na závěr. V dubnu 2022 jsem společně s Danou Němcovou, Věrou Roubalovou a Petrem Pithartem obdržel čestné členství Milionu chvilek. Neznamená to žádnou výkonnou funkci v organizaci. Mohu však být občasným poradním hlasem. Velice si toho vážím a jsem rád, že Milion chvilek pokračuje dál. Kdoví, jakou ještě sehraje roli.
9) Co dělám dnes?
Co jsem se naučil, předávám dál těmito čtyřmi způsoby:
1. Newsletter Na křídlech svobody.
Nahlédl jsem do zákulisí politiky i občanské společnosti. Své zkušenosti teď zhodnocuji při komentování a reflexi politiky a společenského dění. Úvahy nad momentálním se přitom snažím vyvažovat knihami, které jsou něčím nadčasové. Prostě rád čtu, přemýšlím a píšu. Pokud chcete dostávat mé texty zdarma do mailu, anebo se chcete stát mými podporovateli, můžete tak učinit odběrem mého newsletteru zde na Substacku.
2. Podcast Na křídlech knih.
Beru co nejzajímavější knihy z různých oborů. Takové, které mě dokázaly něčím nadchnout, inspirovat či jinak obohatit. Vytáhnu z nich klíčové myšlenky a zamyslím se, jaký svět člověku odemykají. Chci vědět, kam Vás kniha na svých křídlech může vzít, jak může proměnit Vaši perspektivu. A také jak její myšlenky aplikovat do života. Součástí podcastu jsou i rozhovory se zajímavými hosty. Pokud máte chuť, můžete podcast odebírat na mém HeroHero.
3. Osobní a týmové Koučování.
Koučování neznamená dávat lidem rady a kecat jim do života. Koučování znamená pomáhat lidem efektivně dosahovat jejich cílů a učit se z vlastní zkušenosti. Je to starobylé, ve 20. století znovuobjevené umění, jak z lidí dostat to nejlepší. A protože jsem na vlastní kůži zažil, co s člověkem dokáže udělat dobré koučování, rozhodl jsem se prozkoumat, v čem spočívá jeho kouzlo. Absolvoval jsem dva výcviky u Radvana Bahbouha a nyní se živím jako osobní a týmový kouč - pomáhám jednotlivcům i organizacím naplňovat jejich potenciál: najít vizi, stanovit si priority, využívat silné stránky, dosahovat cílů, učit se ze zkušeností, posilovat motivaci či procházet náročnými změnami. Hořet, ale nevyhořet. Při tom všem čerpám jak z výcviků a nejlepší literatury, tak ze svých zkušeností z Milionu chvilek. Pokud Vás zajímá víc, mrkněte na můj web zde.
4. Přednášky Na křídlech inspirace.
Přednáším o tématech, která mne fascinují a s nimiž mám osobní zkušenost (růstový mindset, návyky, vize a strategie, leadership, efektivita, hodnoty, smysl, krize demokracie, aktivní občanství atd.). Beru poznatky odborníků a dávám jim zajímavou a srozumitelnou formu. Věřím, že velké myšlenky mají moc nás inspirovat, měnit a rozpohybovat. Pokud tomu věříte také a zaujme Vás některé z následujících témat, napište mi.
10) Mé plány do budoucna
Příštích pár let se chci souběžně s prací věnovat studiu. Nyní studuji dálkově obor Studium humanitní vzdělanosti na FHS Univerzity Karlovy. Jde o kombinaci filosofie, historie, psychologie, sociologie a kulturní antropologie. Tenhle interdisciplinární přesah mě moc baví. Až obor dokončím, zvážím, zda a jak ve studiu pokračovat dál.
Rád bych napsal knihu o tom, co jsem prožil a čeho jsem byl svědkem. Myslím si totiž, že ten příběh stojí za vyprávění.
S manželkou máme velký sen: procestovat svět. Chceme poznat a ochutnat, jak jinak se jinde na světě žije. Chceme porozumět jiným kulturám a prostudovat jiné tradice. Chceme zažít velké dobrodružství a vrátit se domů bohatší, s rozšířenými obzory. Proč? Abychom z této zkušenosti mohli po celý život čerpat.
A co bude pak? Nevím. Dál zatím neplánuji. Jsem otevřen tomu, co přijde a jak mě tyto zkušenosti promění. Nevím, zda se někdy vrátím do politiky. Vzhledem k mým plánům i k mému politickému neúspěchu se tak v nejbližších letech zřejmě nestane. Myslím, že jsem snad prozatím udělal dost a že bych měl nyní věnovat více času sobě a svým blízkým. Zároveň ale vím, že se nepřestanu zajímat o svět okolo a být občansky aktivní. Budoucnost naší země závisí na aktivních, vzdělaných občanech + na slušných a kompetentních politicích. Potřebujeme silnou občanskou společnost i silné politické strany. K obojímu se budu snažit podle svých možností přispívat šířením důležitých myšlenek i podporou lidí, kteří s dobrým úmyslem proměňují naši Zemi k lepšímu.
Závěr
Kdo vlastně jsem? Na to mám naprosto jasnou odpověď.
Milí a vzácní přátelé, díky že jste dočetli až sem. Tenhle příběh by se nikdy neodehrál, kdyby se na začátku tajemně nesetkalo pár podivuhodných náhod či kdybych se na ně tehdy ve své mladické naivitě nerozhodl celým srdcem odpovědět.
Ty samé iluze a ideály, které mě přivedly k bláznivému podniku jménem Milion chvilek pro demokracii, mě nakonec přivedly k ještě bláznivějšímu podniku jménem Lidé PRO. Poprvé z toho byl zajímavý úspěch, podruhé spektakulární neúspěch. V obou případech sehrála velkou roli náhoda. Kdybychom měli poprvé méně štěstí nebo podruhé méně smůly, všechno mohlo být jinak. Ale kdo mohl na začátku vědět, zda to dopadne tak či tak?
Cestou jsem přišel o mnoho iluzí. O sobě i jiných lidech, o demokracii a médiích, o naší společnosti jako celku. Nikdy jsem však nepřišel o ideály. Vlastně naopak. Příběh posledních pěti let mě utvrdil v přesvědčení, že nasadit se pro některé ideály má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Bez ohledu na to, jestli jde v očích lidí o velkou věc nebo jen „plácnutí do vody”.
Protože vše velké přichází na holubičích nožkách. Všechny velké věci rodí se nenápadně a v tichu. A každá velká proměna, úspěch či dílo se nakonec skládají z milionů drobných chvilek, z každodenních skutků laskavosti, rozvahy a odvahy.
Na závěr bych se s Vámi rád podělil o myšlenku, kterou se chci více zabývat ve své knize. Možná jde o to hlavní, co jsem si z posledních pár let odnesl.
Ať už budete věřit, že na Vás záleží a Vy můžete něco změnit, anebo že nic nezměníte a snažit se nemá smysl, vždy budete mít pravdu.
Ať se Vám daří dívat se na sebe i na svět s laskavostí, rozvahou a odvahou.
Mikuláš Minář
P. S. Pokud budete mít chuť, napište mi, co Vás nad textem napadalo či jak jste popisované události vnímali Vy. Pokud chcete zůstat v kontaktu či podpořit mou práci, odebírejte můj podcast či newsletter.