100 let republiky. Je co slavit?
Je.
Nevím už, jaké to bylo médium, ale u příležitosti výročí 100 let československé republiky jsem dostal následující otázku:
Republika slaví 100. výročí. Čeho si na ní ceníte, co vám naopak na ní vadí a jakou byste ji chtěl mít?
Cením si především toho, že je. Jsem rád, že jsem se nenarodil v době faraonovského Egypta, feudálního středověku či komunistických diktatur. Žádná z těchto forem vlády totiž neumožňuje obyčejnému člověku, aby se stal tím, kým být chce, aby realizoval svou svobodu, byl svým vlastním pánem a žil svůj vlastní sen. Demokracie či res publica – věc veřejná – toto umožňuje. Cením si toho, že naše republika je svobodnou zemí a umožňuje pluralitní soužití různých životních rozvrhů. Republikou konečně rozumím netoliko státní útvar či formu vlády, v níž zdrojem moci je lid, ale především živoucí lidské společenství, předivo vztahů, společný příběh, osobní účast občanů na oné věci veřejné. Demokracii utvářejí demokraté. Kvalita demokracie, v níž my sami prostřednictvím zastupitelů spravujeme své záležitosti, je proto určena kvalitou nás – demokratů. A teď konečně mohu pořádně odpovědět, čeho si cením, co mi vadí a co bych si přál. To vše se totiž týká především lidí, nás, Čechů.
Cením si toho dvojnásob u vědomí, kolik lidí pro tuto naši nynější svobodu pracovalo, trpělo i umíralo. Cením si všech našich hrdinů velkých i malých, známých i anonymních, kteří osvědčili lidskost, věrnost pravdě a odvahu tehdy, když to bylo potřeba. Ve svobodě i za války, za komunismu krutého i blátivého, za optimistického budování kapitalismu i nyní v tekutém čase skepse. Fascinují mne lidé, kteří nežijí jen pro sebe, nýbrž žijí pro něco, co je přesahuje. Lidé, kteří celou bytostí věří v nějakou nadčasovou hodnotu, pro niž jsou ochotni přinést oběti.
A to mně vadí, že na tyhle hodnoty nejspíš přestáváme věřit. Bez téhle víry a ochoty k oběti však demokracie nemůže přežít. A tak si přeji, abychom my Češi zase našli svůj sen. Abychom zase začali odvážně žít pro ty hodnoty, kvůli nimž stojí za to i zemřít. Láska. Pravda. Svoboda. Konzumní materialismus nestačí. Nikoho šťastným neudělá. Asi to bude vyžadovat nějakou hlubší duchovní obnovu. Všichni se potýkáme se stejným problémem: jak smysluplně žít, když víme, že stejně zemřeme, ba že celá civilizace jednoho dne skončí a celý vesmír že je vlastně v posledním tažení. Má celé to naše pomíjivé snažení nějaký smysl? Zde nemohu než citovat Václava Havla: „Má.“ Vždyť totiž „Život je radostná spoluúčast na Zázraku bytí.“ Anebo jak čteme v Hovorech s TGM, když pohnutý Masaryk seděl v zahradě a nemoha ze sebe vypravit slovo jen ukazoval rukou na tu nádheru řka pouhé: „To.“ Přál bych si, aby v naší republice víc a víc lidí říkalo si častěji: Má. To. Smysl.
Když jsem přemýšlel, co pro mne naše republika znamená a čeho si na ní vážím, vyvstala ve mně potřeba nenechat blížící se významné výročí jen tak proklouznout. S přáteli z Milionu chvilek nám totiž přišlo, že 100 let republiky si zaslouží jednak pořádnou oslavu, jednak pronikavou reflexi od předních českých myslitelů a osobností veřejného života. Protože se však zdálo, že kromě koncertů, debat a ohňostrojů se k této významné příležitosti žádná událost podobného charakteru nekoná, rozhodli jsme nakonec, že se jejího uspořádání zhostíme sami. A tak jsem o pár týdnů později mohl za vydatného deště mísícího se s vločkami sněhu přivítat na Václavském náměstí několik tisíc lidí následujícími slovy:
Milé Češky, milí Češi, milí přátelé!
„Věřím i já Bohu, že po přejiti vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český…“ Citací těchto Komenského slov zahájil TGM své první poselství národu poté, co byl zvolen prezidentem. Dále navázal těmito slovy: Proroctví-modlitba Komenského vyplnila se doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů.
Dnes slavíme 100 let republiky! Co to znamená? Je vůbec co slavit? Je co slavit, když si uvědomíme, jak onen odvážný projekt první republiky skončil a co všechno následovalo po něm? A je co slavit, když si uvědomíme, že ani naše současnost zdaleka není splněním onoho demokratického a humanistického Masarykova snu, ba leckdy právě naopak? Je co slavit?
Je co slavit! Přes svoje nedostatky byla první republika především prvním demokratickým státním útvarem na našem území. Přes svoje nedostatky byl TGM prezidentem, na kterého můžeme být právem hrdí. Sice jsme jen polovinu z uplynulých sta let prožili ve svobodě, o to více si však musíme právě dnes připomínat to dobré a nosné. Musíme tak ovšem činit bez toho, abychom zametali pod koberec velké chyby naší minulosti a bez toho, abychom zavírali oči před problémy a výzvami současnosti. Nejsme tu dnes proto, abychom lakovali minulost či současnost narůžovo. Jsme tu proto, abychom obojí kriticky reflektovali a abychom zároveň pohlédli s nadějí vstříc tomu, co nás teprve čeká. Více než lacinou idylku potřebujeme Pravdu. Více než rezignovanou skepsi či cynismus, potřebujeme vizi a odhodlání.
Proto jsme dneska tady. Těch 50 bolestných let nesvobody i těch 50 let náročné svobody – to všechno je náš příběh. Stoleté výročí oslavíme nejlépe nikoliv plácáním se po ramenou a připínáním si metálů na prsa, nýbrž poctivým hledáním vlastního vztahu k tomuto velkému příběhu. Co nám ten příběh říká a jak na to my sami dnes odpovíme? Co obstálo a co nikoliv? Na co má smysl navázat a čeho už bychom se měli konečně zbavit? O tom budeme dnes večer přemýšlet – proto jsme tady. A budou nás při tom provázet lidé, kteří skutečně mají co říct!
Milí přátelé, jistě znáte památnou Masarykovu větu, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Které ideály to jsou a jak na ně navázat dnes, to brzy uslyšíme. Myslím však, že již nyní mohu za nás – a snad i za Vás – prohlásit, že se hrdě hlásíme k ideálům, pro něž žili a přinášeli oběti Tomáš Garrigue Masaryk, Milada Horáková, Jan Palach, Jan Patočka či Václav Havel! A věříme, že se i dnes, po sto letech, můžeme hrdě přihlásit k vyznání Washingtonské deklarace nezávislosti Československa z 18. října 1918: „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“
Zahajme proto prosím dnešní oslavu minutou ticha za všechny hrdiny malé i velké, kteří v uplynulých sto letech přinesli osobní oběti pro svobodu a demokracii.
Děkuji
Po tomto zahájení oslavy 100 let republiky vystoupili následující hosté.
SEKCE MINULOST
1) stoletá pamětnice VLASTA ŠRŮTKOVÁ - Přání republice
2) MICHAL STEHLÍK, historik - Živý odkaz první republiky
3) GIPSY.cz - hudební vstup
4) JIŘÍ PADEVĚT, nakladatel - Jak po Václaváku kráčely dějiny
5) PETR PITHART, bývalý předseda vlády - Opusťme již mentalitu oběti
SEKCE SOUČASNOST
6) ŠIMON PÁNEK, ředitel Člověka v tísni - Význam občanské společnosti pro kvalitu demokracie
7) TOP DREAM COMPANY - hudební vstup
8) DANIEL KROUPA, filosof - Zhodnocení současné situace
9) BENJAMIN ROLL + MIKULÁŠ MINÁŘ, Milion chvilek pro demokracii - Tři špejle - Tři pilíře demokracie - Tři hodnoty
10) PAVEL JUNGWIRTH (vědec) - Prohlášení Učené společnosti
11) DOMINIK HAŠEK, dominátor - Hrdinové českého sportu
12) JAN GREGAR + ONDŘEJ KOUTSKÝ (Festival svobody + Institute for Democracy 21) - Hlasování Klíčové otázky pro Česko
SEKCE BUDOUCNOST
13) TOMÁŠ KLUS A JEHO CÍLOVÁ SKUPINA - hudební vstup
14) TOMÁŠ SEDLÁČEK, ekonom
15) BOHUMIL KARTOUS, expert na vzdělávání - Budoucnost českého školství
16) JAN PIŇOS, ekolog - Ekologické výzvy budoucnosti
17) MAREK ORKO VÁCHA, kněz - Poselství mladým lidem
SEKCE MOJE VIZE ČR za 100 vteřin
18) KAREL KOVÁŘ (KOVY) - Youtuber
19) TRANG DO THU - vietnamská bloggerka (asijatka.cz)
20) MONIKA MIHALIČKOVÁ - bývalá romská poslankyně
21) KATEŘINA MOROZOVÁ - handicapovaná střihačka
Hymnu zazpívala zpěvačka s neuvěřitelným hlasem - HANA ULRYCHOVÁ
Instrumentální verzi hymny zahrál na závěr OKAMŽITÝ FILMOVÝ ORCHESTR Varhana Orchestroviče Bauera.
Bylo to krásné setkání. Tady je minutové ohlédnutí.
Pro mne osobně byla oslava 100 let republiky významná především tím, že se stala impulsem, abych se pokusil nějak uchopit a formulovat, jakým hodnotám věřím, a jak podle mého souvisí s naší republikou a demokracií.
Výsledkem bylo prohlášení TŘI HODNOTY PRO DALŠÍ STOVKU, jež se pro mne osobně stalo jakousi hodnotovou kotvou na dlouhé roky dopředu. Prohlášení, jehož symbolem se staly tři špejle v národních barvách najdete v mírně aktualizované podobě zde.
P. S. Celý záznam Oslavy můžete shlédnout zde.
Záznamy jednotlivých řečníků najdete na: http://bit.ly/100LET_RECNICI