Postřehy z Maďarska - snu všech populistů
Země, v níž si bez souhlasu Viktora Orbána nesmíte ani uprdnout.
Přidejte se k dalším 7000+ lidem a odebírejte zdarma můj newsletter Na křídlech svobody.
Včera jsem se vrátil z Maďarska, kam jsem byl pozván na konferenci „Obnova liberální demokracie” - aneb jak bránit demokracii proti sílícím populistům. To, co jsem tam slyšel od místních obránců demokracie a nezávislých novinářů, mě šokovalo.
Sympatická novinářka pracující pro nezávislý týdeník, matka čtyř dětí, se nám svěřila, že jejich časopis musí tisknout v Bratislavě, protože v Maďarsku neseženou tiskárnu. Když se jim konečně podařilo sehnat vydavatele pro vlastní knihu, bylo to jen za podmínky, že v knize nebude nikde uveden.
Mladá komunální politička z Budapešti si stěžovala, že Orbánova vláda městu (jemuž vládne opoziční starosta) cílevědomě všemi cestami přiškrcuje finance, takže se Budapešť může brzy ocitnout na pokraji bankrotu. Městu hrozí, že bude muset prodávat obecní majetek. Komu? Státu, tedy Orbánovi.
Vzdělaný sociolog, který osobně zná Orbána už z dob komunismu, při obědě jen tak mimochodem poznamenal, že Orbán od roku 2010 už jedenáctkrát pozměnil maďarskou Ústavu. No a na závěr konference potom padlo od maďarských kolegů, že pokud v něčem vidí naději, tak v Orbánově výroku, že i zmanipulované volby mohou být prohrány.
Tahle země už není plnohodnotná demokracie. Je to korporativistický stát, propracovaně uchvácený vládou jedné strany, jednoho muže - Viktora Orbána. 15. srpna 2022 schválil Evropský parlament drtivou většinou rezoluci označující Maďarsko za „hybridní režim volební autokracie.” Jinými slovy - formálně se sice konají volby, ale demokratické normy jsou systematicky porušovány a země je de facto v rukách autokrata, jenž přepsal veškerá pravidla hry tak, že může být jen velmi obtížně odstaven od moci.
Od roku 2010, kdy se dostal podruhé k moci, přepsal Viktor Orbán Ústavu i volební zákony, ovládl média, justici, ekonomiku i vzdělávací systém v zemi. Muž, který v roce 1989 pomáhal svrhnout komunistický režim, který studoval na Oxfordu za stipendium George Sorose a který byl uznávaným lídrem liberální strany, pragmaticky zavětřil, že konzervativně-nacionální karta ho může dovést k daleko větším voličským úspěchům. Poté, co byl po svém prvním premiérském období (1998-2002) odstaven od moci, se Viktor Orbán rozhodl, že příště už tuto chybu podruhé nedopustí. Proslavil se výrokem:
„Volby je třeba vyhrát pouze jednou. Zato pořádně.”
Netají se tím, že chce z Maďarska udělat „iliberální demokracii” a změnit směřování země na dekády dopředu. I kdyby se snad opozici podařilo někdy vyhrát volby, Orbánův Fidesz již pronikl do všech sfér společnosti včetně školství, státní správy, médií, firem a justice, takže bez jeho Fideszu nebude možné zemi efektivně spravovat. Podtrženo sečteno, Orbánovi jde o cílevědomé zformování celé nové epochy, iliberální kulturní éry.
Proč by nás to mělo zajímat? Protože Orbán ve svém úsilí zdaleka není sám. Je zřetelnou inspirací pro populistické autoritáře po celém světě, zvláště ve střední Evropě. Nelze přehlédnout, jak přičinlivě se Andrej Babiš či Robert Fico snaží Orbána napodobovat. Stát se českým Orbánem, to je Babišova dlouhodobá politická strategie (viz tento text). Narozdíl od Orbána Babiš naštěstí není zdatný ideolog. Avšak co se týče technologie kumulování moci, nekonečné ambice to všem natřít, absence zábran či estébáckého způsobu manipulování s lidmi, vůbec bych ho nepodceňoval.
O tom, co se děje v Polsku či Maďarsku, jsem už před konferencí věděl leccos. Ale teprve nyní, když jsem s maďarskými kolegy osobně mluvil, mi došlo, jak je středoevropský (a globální) kontext důležitý pro náležité pochopení naší doby - a také toho, jaký zápas nás v budoucnu čeká. Obávám se totiž, že populismus zdaleka neřekl poslední slovo.
Nad Slovenskem se stahují mračna. V zářijových volbách hrozí katastrofický scénář a brutálnější útok na demokracii než za Vladimira Mečiara. Stačí se podívat na aktuální průzkum veřejného mínění, v němž lidé odpovídali, zda souhlasí s následujícím tvrzením:
52 % Slováků chce silného a rozhodného vůdce, který by se nemusel obtěžovat s volbami a parlamentem. Pouze 29 % z nich je proti tomu. 19 % neví.
Tohle je obraz společnosti před nástupem fašizujícího vůdce. Po chaotické populistické jízdě Igora Matoviče je znechucení z politiky obrovské a důvěra v systém je rozbitá na padrť. Proruské dezinformace v zemi také vykonaly své, a tak je horkým adeptem na příštího premiéra země opět starý známý polomafián Robert Fico, který nepokrytě slibuje ukončení podpory Ukrajině a který se může pokusit celou zemi orbanizovat.
V Česku jsme na tom sice o něco lépe, ale také u nás může po volbách dojít k návratu populistů do vlády, přičemž do parlamentu a k moci se mohou dostat i subjekty extrémnější než kdy dříve. Některé politické kroky a (ne)komunikace jistých vládních stran či představitelů k tomu bohužel přispívají. I na tom jsme se s maďarskými přáteli shodli: až příliš velká část úspěchu populistů je zapříčiněna slabostí, selháními či absencí politických alternativ. Ale co s tím?
Co se to v Evropě a po celém světě děje? Jak je možné, že už více než dekádu se svět nestává více demokratickým, nýbrž populisticko-autokratickým? Jaké jsou příčiny těchto trendů a jak jim čelit? To jsou otázky, které mě pálí a nad nimiž usilovně přemýšlím. O některé myšlenky, včetně toho, co může proti posilování populismu dělat nejen naše vláda, ale i každý z nás, se s vámi podělím v budoucích newsletterech. Rád bych se v příštích měsících podíval na dění v Maďarsku, Polsku, na Slovensku i v České republice podrobněji a systematičtěji. Už zítra budu o situaci v těchto zemích a o tom, jak efektivně bránit demokracii proti populismu hovořit s Petrem Pithartem.
P. S. První část shrnutí knihy Atomové návyky najdete zdarma na Youtube či jako audio v podcastových aplikacích. Tak se případně mrkněte. Je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl, jejíž základní myšlenky může ve svém životě uplatnit každý.
Přidejte se k dalším 7000+ lidem a odebírejte zdarma můj newsletter Na křídlech svobody.