Babišův plán do roku 2025: Stát se Orbánem i Kaczynským zároveň.
Nenasytný oligarcha začíná hrát vabank. Příští tři roky rozhodnou, zda se mu podaří stát se českým Orbánem a Kaczynským v jednom, anebo utrpí třetí zdrcující porážku v řadě.
Milí přátelé, po drtivé prohře, kterou mu uštědřil Petr Pavel, se spekulovalo, jaký bude Babišův další politický osud. Včerejší den přinesl dvojakou odpověď. Zaprvé se ukázalo, že se majitel hnutí ANO nejspíše pokusí o velký politický triumf v roce 2025 (a může se mu to povést). Zároveň však bylo mezi řádky vidět, že je viditelně otřesen a plný nejistoty, zda se mu to po dvou prohrách v řadě skutečně podaří. Nervózní Babiš jako by toho měl skutečně plné zuby a chtěl z politiky odejít. Jako by tušil, že se možná blíží jeho definitivní konec.
Co se dá vyčíst z Babišovy včerejší tiskové konference o jeho rozpoložení i budoucích cílech a plánech? V čem pro něj je inspirací Viktor Orbán a Jaroslav Kaczynski? A co můžeme udělat pro to, aby se tento populistický oligarcha nevrátil opět k moci? Na to se podíváme v dnešním newsletteru.
Co jsme se dozvěděli z včerejší tiskové konference předsednictva ANO?
Babiš zatím zůstává poslancem i předsedou ANO.
Zároveň se chce mediálně stáhnout a do popředí vystrčit nové tváře Schillerovou s Havlíčkem.
Znovu chystá objíždění regionů před volbami.
Cílem ANO se nyní stává vysát voliče Okamurovi a zbytku ČSSD + ostatním stranám, které se nedostaly do parlamentu. Babiš chce mířit na 2,4 milionu voličů, jejichž hlas dostal v prezidentské volbě. Chce se stát de facto jedinou relevantní opoziční stranou.
AB po deseti letech pochopil, jak to ve sněmovně funguje - musíte tam být, když se kliká. Není divu, že mu to při 85% absenci, jež mu vynesla titul nejméně pracujícího poslance, trvalo dlouho.
Současná vláda dle Schillerové selhává v ekonomických otázkách. Za Babiše bylo líp a s ANO zase líp bude. Zkratka ANO měla znamenat Akce nespokojených občanů - a těch přece přibývá. Jenže nakonec je z ANO Akce nenasytného oligarchy, dodávám já.
Na jedné straně tedy máme vyhlášení války Okamurovi s ČSSD + sebevědomá prohlášení a velké ambice na volby v roce 2025. Na druhé straně se však AB vyhnul odpovědi, zda bude příště opět kandidovat na předsedu ANO. Karel Havlíček navíc zamluvil, zda by se předsedou ANO nemohl příště stát on. Evidentně se o tom tedy uvažuje a hledá se Babišův náhradník.
Když k tomu přidáme ublížené nářky a útoky na média + rozpad týmu nejbližších spolupracovníků, je zřejmé, že prohra v prezidentské volbě Babišem opravdu otřásla. V zákulisí se povídá, že chtěl původně skutečně složit poslanecký mandát, ale zoufalí straníci (co by vlastně bylo s hnutím ANO, kdyby Babiš skutečně odešel?) ho přemluvili, ať je neopouští.
Jak dlouho však Babiš vydrží chodit do sněmovny klikat, je ve hvězdách. Zásadní okolností, kterou je třeba vzít do úvahy, je totiž chystané zpřísnění zákona o střetu zájmů, znovuzavedení lustračních osvědčení pro ministry a zákaz vlastnění médií poslanci. Tato trojkombinace by byla pro Babiše - skutečného vlastníka Agrofertu, Mafry a bývalého agenta StB v jednom, opravdová pohroma.
„Agrofert nikdy neprodám.”
Jsem přesvědčen, že je třeba brát vážně Babišova slova „Agrofert nikdy neprodám”. Agrofert je to nejdražší, co má, jeho dítě, jeho rodina. Kvůli němu a kvůli moci do politiky šel. Nyní však musí čelit dilematu: Jak si v případě zpřísnění zákona o střetu zájmů udržet zároveň Agrofert a politickou moc? Babiš je evidentně rozpolcen.
Na jedné straně toho má po krk, snad by to opravdu nejraději zabalil. Na druhé straně však nemůže z vystoupit z rozjetého vlaku, aniž by se ANO nerozpadlo. Navíc je těžké si představit, že by se tento mocí opojený muž skutečně dokázal vrátit k řízení své firmy anebo prostě odejít do důchodu a užívat si sluníčka někde v Maroku. Moc je opojná droga a málokdo z těch, kdo ji zakusí, se jí dokáže dobrovolně vzdát.
Zdá se tedy, že se Babiš dostal do jakéhosi schizofrenického vnitřního klinče, který lze po mém soudu nejlépe shrnout metaforou, že chce být Orbánem a Kaczynským zároveň.
Babiš chce být Orbánem i Kaczynským dohromady
Největší silou hnutí ANO je bezpochyby Andrej Babiš. Proto ta panika straníků - co s námi bude, pokud odejde? Může vůbec existovat ANO bez svého majitele Babiše, který v hnutí vlastní i ochranné známky? Bude někoho zajímat nějaký Havlíček či Schillerová? Neopustí ANO s Babišem i voliči? Nepobijí se zbylí straníci mezi sebou o zbytky moci a nerozdrolí se tím celé hnutí? Kdoví. Může to tak být. Žádný další lídr v této straně vůdcovského typu totiž není.
Jenže největší slabinou hnutí ANO je také Andrej Babiš. Sněmovní volby v roce 2021 i prezidentské v roce 2023 totiž jasně ukázaly, že jeho polarizující postava jednak spolehlivě mobilizuje voliče demokratických stran, jednak zásadně snižuje koaliční potenciál hnutí ANO, takže ani vysoké volební zisky nemusí vést k zisku reálné moci.
Babiš je nejvíce polarizující osobností české společnosti. Polovina lidí ho miluje, polovina nesnáší. Pro polovinu je to symbol odvahy, pro druhou polovinu symbol zbabělosti - viz nedávný výzkum Behavio.
Toto je hlavní problém, jemuž ANO nyní čelí. Včerejší tisková konference přitom naznačila dvě možné strategie, jak tento problém vyřešit:
ORBÁNOVA CESTA. Po vzoru Viktora Orbána se Babiš pokusí ještě přitvrdit politický styl a vysát SPD a zbytek ČSSD, což by v případě úspěchu znamenalo cílit někam na 40% volební výsledky a potenciálně moci složit jednobarevnou vládu s nadpoloviční většinou ve sněmovně. O tomhle Babiš vždycky snil a dosud sní. To je ohlášený a proklamovaný cíl.
KACZYNSKÉHO CESTA. Zároveň se však možná pokusí jít ve stopách polského expremiéra Jaroslava Kaczynského - tedy stáhnout se z výkonných politických funkcí, případně se i vzdát poslaneckého mandátu, ale přitom si uchovat výrazný a v jeho případě rozhodující vliv na politiku hnutí ANO, které de facto zůstane nástrojem na prosazování jeho zájmů. To je vnitřní nutnost, aby si mohl ponechat Agrofert, média, zvýšil koaliční potenciál hnutí a možná též aby nevyhořel.
Tuto metaforu není třeba brát doslova, protože maďarské a polské reálie se od těch našich naštěstí v mnohém liší. Narozdíl od Maďarska máme pojistky demokracie: Senát, nepopulistického prezidenta, aspoň trochu funkční média, relativně silnou občanskou společnost. Narozdíl od Orbána Babiš není ani moc chytrý, ani zdatný ideolog. Sociální rozvrstvení české společnosti je také přece jenom jiné.
Orbána s Kaczynským jsem zvolil spíš jako příklad toho, o co se Babiš nyní může pokusit: stát se dominantním autokratem, který může díky koncentraci mnoha druhů moci řídit zemi jako holding (orbánovský korporativismus), přičemž dosáhnout toho by ale měl svým ustoupením do pozadí, řízením strany ze zákulisí (Kaczynského model) a závěrečnou masivní předvolební kampaní “nespokojeného občana Babiše”. Je něco takového reálné?
Může se mu tento husarský kousek povést?
Osobně věřím, že Andrej Babiš se svou brutální politickou rétorikou a neomezeným rozpočtem může získat další voliče antisystémových stran. Je pravda, že nespokojených občanů bude nejspíš vinou těžké ekonomicko-sociální situace i některých vládních chyb přibývat. Otázkou zní, kde leží Babišův strop, zda u 35, 40 či více procent.
Stejně tak věřím, že by se mu případně mohlo povést jakési stažení se z politického výsluní do zákulisí, odkud by dál ovládal hnutí ANO ve prospěch svých zájmů, zatímco do reflektorů šoupne jakési loutkové „nové tváře”.
Nevěřím však, že je možné realizovat obojí zároveň. Proto si myslím, že si Babiš bude muset vybrat. Buď zůstane na výsluní a ještě přitvrdí, aby vysál Okamuru (půjde cestou Orbána), anebo se stáhne do zákulisí, čímž ale nevyhnutelně oslabí hnutí ANO.
Která z těchto variant je pravděpodobnější?
Myslím, že Babiš by se opravdu rád stáhnul. Jenže ono to bez něj nebude fungovat. Hnutí ztratí drajv. A kdyby odešel úplně, ANO by to nepřežilo. Proto očekávám, že to Babišovi nedá. Postupem času převáží vnímání, že už zašel příliš daleko a příliš mnoho obětoval, aby teď nechal ANO svému osudu. A protože navíc miluje výzvy, nejspíš se časem oklepe a vydá se na své poslední tažení - pokusí se stát českým Orbánem a ještě zostří svou populistickou rétoriku. Pokud se vydá touto cestou, je možné, že nás to největší dno teprve čeká.
Prezidentské volby sice přinesly naději a novou silnou politickou figuru, která bude populismu čelit. Neměli bychom však přehlížet varovné signály. Třeba to, že nad Tatrou se začíná blýskat. Černé mraky se stahují a Robert Fico se zřetelně hlásí právě k Orbánovi. Slovensko mohou na podzim ovládnout fašisti. I naše společenská debata je však čím dál vyhrocenější. Válka může trvat dlouho a veřejná podpora Ukrajině může slábnout. Co Babišovi nefungovalo v prezidentské volbě, může mít časem větší ohlas.
Co by měla dělat vláda i aktivní občanská společnost proto, abychom se tomuto scénáři vyhnuli a populistický oligarcha se nevrátil opět k moci? Pár tipů bych měl. Ale nechci být dneska dlouhý. Je důležité, abychom si teď my všichni začali tyto otázky klást a přemýšlet nad nimi. Je totiž jasné, že nespokojený oligarcha začíná hrát vabank. Příští tři roky rozhodnou, zda se mu podaří stát se českým Orbánem a Kaczynským v jednom, anebo zda utrpí třetí zdrcující porážku v řadě.
Myslím, že zpřísnění zákona o střetu zájmů a zákaz vlastnění médií poslanci je dobrý začátek. Dobrá ekonomicko-sociální opatření (doufám, že si vláda troufne), nechť s tím jdou ruku v ruce. Protože čím méně nespokojených občanů, tím bezzubější bude nenasytný oligarcha. Demokracie se prostě musí umět proti lži, strašení a ohýbání pravidel účinně bránit.
Milí přátelé, držme se.
Mikuláš Minář