DEN ŠESTÝ A SEDMÝ ~ Charkov
Můj ukrajinský deník, středa 1. 3. + čtvrtek 2. 3. 2023
Dnes vyrážíme do Charkova. Původně jsme měli namířeno až do Slavjansku a z něj ještě dál do vesnic blíže k frontě. Jenže vojáci nás varovali, že situace u Bachmutu je nahnutá a v naší původní cílové destinaci už není bezpečno, obzvlášť pro tři sanitky ve vojenských barvách. Mohli bychom se stát legitimním cílem ostřelování. Nejsme tu, abychom si hráli hrdiny, a tak dáváme na doporučení vojáků a domlouváme předání dovezené výbavy v Charkově. O tohle město, které má víc obyvatel než Praha (standardně 1,5 milionu, aktuálně asi 700 tisíc), se bojovalo až do poloviny května. Nakonec bitvu o Charkov Ukrajinci vyhráli, přičemž elitní ruské jednotky připravili asi o 130 tanků.
Přijíždíme na předměstí Charkova, kde se nachází zákopy zbudované pro obléhání města Rusy a následně využívané Ukrajinci k protiofenzivě. Některým domům chybí střechy, padesát metrů od nás je dětské hřiště.
O kilometr dál už začíná paneláková zástavba, která nese viditelné stopy ostřelování.
Paneláky na předměstí nesou známky požáru, okna jsou vytlučená či naopak zatlučená. I v těchto domech však zůstávají tu a tam lidé, kteří nemají kam jinam jít. Na některých balkónech je pověšené prádlo, jeden viditelně rozstřílený byt v osmém patře se dokonce opravuje, slyšíme zvuky sbíječky, zedníci si chodí dolů pro cihly.
Bez komentáře.
Za dob komunismu byl Charkov jedním z nejvýznamnějších měst Sovětského svazu, především pro svůj rozvinutý průmysl, ale také pro svůj kulturní a intelektuální život. V letech 1917-1934 byl Charkov dokonce hlavním městem Ukrajiny. Podle našeho průvodce Radka byli Charkováci odevždy na své město náležitě hrdí a zakládali si na jeho skvělosti, výjimečnosti a nezávislosti na Kyjevu. Užívání ruštiny zde donedávna mírně převažovalo nad ukrajinštinou a Charkov vždy spoustu věcí viděl jinak než západní Ukrajina (vztah Charkova ke Kyjevu je prý v něčem podobný jako vztah Brna k Praze). Proto bylo nesmírně důležité, že se Putinovi nepodařilo Charkov dobýt a že se město jasně přiklonilo na ukrajinskou stranu. Část obyvatel nicméně dál vzpomíná na slávu sovětské éry, po níž zde zbývá jistá nostalgie, jak ukazuje i tento poukrajinštěný pomník sovětského vojáka.
První den jsme se ubytovali a došli si s našimi hostiteli na večeři. Průvodce nám dělal mladý ajťák vládnoucí perfektní angličtinou, kterou nám s nadšením a epickou šíří plnou vsuvek a odboček vyprávěl příběh města a své rodiny za posledních 30 let. Přitom akcentoval, že téměř každý z Charkova má někoho příbuzného, přítele či známého v Rusku. Mnozí mají ruské kořeny či původ. Když vylezete dostatečně vysoko, uvidíte z Charkova dalekohledem do Ruska. A také obchodně byl Charkov na Rusko navázán.
Všechno se začalo měnit po roce 2014, kdy se proputinovští separatisté neúspěšně pokusili obsadit město a vyhlásit nezávislost. Od té doby se orientace Charkova stáčí stále více proukrajinským směrem, a to mimojiné proto, že město se prý rozvíjí viditelně rychleji, než stagnující sídla na ruské straně hranic. To je prý důsledkem zejména Porošenkových decentralizačních reforem, které v roce 2018 nasměrovaly daleko více peněz a tím i moci a vlivu do regionů a měst. V ukrajinských městech díky tomu vznikají nové parky, školky, hřiště a kvalita veřejných služeb jde nahoru, zatímco kvalita života v ruských městech stojí stále za stejný prd.
Je tedy pravda, a může to znít neuvěřitelně, že v Charkově na zemi nenajdete vajgla. Nevím, jak to dělají, ale náš průvodce zdůrazňuje, že obyvatelé Charkova jsou vyhlášení právě tím, jak dbají na pořádek. Vyhodit tady odpadek na zem před zraky kolemjdoucích bych Vám věru nedoporučoval. Od rána do večera všude potkáváte metaře. Uklízelo se zde prý dokonce i při raketových náletech. Pořádek a klid v Charkově zkrátka musí být. Místní se snaží za každou cenu udržet dojem normálního života. Po městě najdete billboardy hlásající: CHARKOV ŽIJE A PRACUJE.
Charkov má vlastní metro, přičemž každá stanice má vlastní osobitou architekturu.
Mnohem víc než architektura na Vás však zapůsobí, že ve vestibulu metra dosud bydlí několik (desítek) lidí. Dozvídáme se, že ještě před pár měsíci bydlelo v metru opravdu hodně lidí, kteří přišli o bydlení. Město hodně zapracovalo na tom, aby postiženým zajistilo náhradní bydlení - ale ne u všech se to dosud podařilo.
Přebývají zde především senioři. Je zde tepleji než venku.
V noci v Charkově nefunguje osvětlení. I na přechodech je proto třeba dávat velký pozor, aby Vás nesrazilo auto, které Vás často uvidí až na poslední chvíli.
Kousek od našeho bydliště funguje moderní supermarket. Výběr je vynikající, ceny o trochu nižší než v ČR (vzhledem ke kurzu hřivny a ukrajinským platům tedy o dost vyšší). Na první pohled byste nepoznali, že pár desítek kilometrů odsud zuří válka. Na ten druhý ale možná už ano.
Druhý den jdeme na prohlídku města. Takhle nyní vypadá „krajský úřad” na jednom z hlavních náměstí.
A tohle už je slavné Náměstí Svobody, deváté největší náměstí v Evropě (12 hektarů).
Na konci náměstí vidíte slavný Derzhprom, Palác průmyslu, první moderní mrakodrap v Sovětském svazu (postavený v roce 1929). Je symbolické, že nejznámější stavbou Charkova na nejvýznamnějším náměstí je právě budova „Státního průmyslu”, která je však zároveň obklopena z obou stran Národní univerzitou. Práce a vzdělání vedle sebe.
I když měl Charkov vždy blízko k Rusku, byl zároveň důležitým místem ukrajinského národního obrození. Nebyl jen městem práce, ale také kultury.
Mimochodem, pokud byste chtěli nasát atmosféru prudce se rozvíjejících sovětských měst ve 20. letech 20. století, můžete se někdy večer podívat na slavný film Dzigy Vertova „Čelověk s kinoapparatom” z roku 1929, který je jakousi experimentální ódou na moderní město a který filmařsky unikátním způsobem ukazuje pulzující proud života v Kyjevě, Charkově, Moskvě a Oděse. Tento film bez příběhu a bez herců byl v anketě Britského filmového institutu Sight & Sound 2012 zvolen filmovými kritiky osmým nejlepším filmem všech dob. V roce 2014 jej časopis Sight & Sound rovněž označil za nejlepší dokumentární film všech dob. V původní verzi je film němý, tady je ale citlivě doprovázen nádhernou hudbou od Cinematic Orchestra. Jakoby z něj na Vás dýchlo něco nadčasového, nadosobního. Co vlastně zachycuje? Duši města? Velkou tapiserii dějin, která je utkána z jednotlivých lidských snažení? Nevím, ale je to fascinující podívaná. Pokud náhodou víte o podobných uměleckých výpovědích o současné civilizaci či jiných kulturách, dejte prosím vědět do komentářů.
„Příběh města a jeho okolí, příběh muže s kamerou, příběh natáčení filmu, jehož kamera se chová jako oko. Vertovův experiment je prostě mnohem víc než film. Je to vizuální zobrazení toho, proč a jak se radovat z prostých a rutinních událostí v životě."
Prohlídku města ukončíme aktuální podobou sochy asi nejznámějšího ukrajinského básníka a obrozence Tarase Ševčenka.
Podobně chráněné sochy jsou k vidění ve všech ukrajinských městech. Ukrajinci dobře ví, že jedním z ruských cílů je zničit ukrajinskou národní identitu, mající kořeny v ukrajinské kultuře. Proto ochraně svých památníků a práci se symboly a veřejným prostorem věnují zvláštní péči. Naše prohlídka končí, nyní se vydáme za město.
Druhá část naší výpravy se totiž vydala s vojáky do míst, kudy prošla fronta. Tohle je dům proruského prokurátora. Pomáhal Rusům v průběhu invaze, předával informace, naváděl, udával. Prý má na svědomí stovky Charkovanů. Když přišli Rusové, utekl do Ruska. Jak se mu Rusové odvděčili? Takhle naložili s jeho barákem.
Rusové ukradli, co se dalo. Káleli, kde se dalo. A zanechali na místě několik vzkazů.
Na jednom z nápisů v domě se píše mimojiné: Raději zemřít ve stoje, než žít na kolenou.
To je sice hezké moudro, nicméně v případě této války platí přesně obráceně - to Ukrajinci pokládají životy ve stoje, aby nemuseli žít pod diktátorem na kolenou, zatímco ruští vojáci si netroufnou vzbouřit se diktátorovi a zemřít raději ve stoje, pročež umírají na kolenou jako kanonenfutr natlačený do nesmyslné války, která po sobě zanechává nekonečnou spoušť.
Odpoledne vyrážíme na poslední část naší mise. Předáváme zbylé dvě sanitky a zdravotnický materiál jednotkám, kterým pomohou zachraňovat životy v blízkosti fronty. Na místo nás veze náš doprovod Artom opancéřovaným BVP, bojovým vozidlem pěchoty, kterých dostala ukrajinská armáda 6 kusů darem od jistého kanadského podnikatele, který má za manželku Ukrajinku. Auto má na výšku skoro 3 metry, váží 8 tun a budí opravdu respekt. Podvozek auta je od Fordu, převodovka automatická, řídí se prý opravdu nádherně - já ale neměl to štěstí.
Dva lidé sedí vpředu, deset se vejde dozadu, na rozbitých silnicích to pořádně houpe, takže musíte dávat pozor na hlavu.
A pak to konečně přišlo. Po dvou měsících příprav, po týdnu pachtění a kodrcání napříč Ukrajinou konečně předáváme druhou polovinu našeho nákladu do rukou určení.
Tihle chlapi byli před válkou kuchaři, ajťáci, obchodní zástupci, automechanici, zedníci. Žili své obyčejné životy a těšili se na to, že si o víkendu s rodiči, manželkou, dětmi či přáteli ogrilují šašlik. Teď riskují život pro přežití vlastní země. A dobrá výbava pro ně může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Od Artoma jsme dostali dárek nevýslovné hodnoty. Ukrajinskou vlajku podepsanou jeho spolubojovníky od Bachmutu. Dáváme mu za ni tu českou, podepsanou námi. Ukrajinci jsou evidentně pohnutí, když je ujišťujeme, že za nimi stojíme, že nám na nich záleží, že oni vlastně brání i nás a my jim nepřestaneme pomáhat.
Myslím, že až nyní nám začíná docházet, jaký má celá tahle výprava smysl. A spolu s ní další stovky a tisíce jiných podobných výprav, statisíce a miliony dobrých skutků, hmotných i nehmotných darů od lidí z celé Evropy a celého světa, proudících sem na obranu svobody před zvůlí pošahaného diktátora.
K nejhezčím okamžikům patřilo předání igelitky se sklenicí medu, kterou jsme dostali „pro kluky na frontu” od kolemjdoucí zdravotní sestry v Kyjevě.
My jsme k ní přidali asi 40 kilogramů kvalitní kávy, kterou jsme přivezli z Česka pro zvýšení bojové morálky.
Potom nás Artom odvezl na pivo a báječnou ukrajinskou kuchyni. Když jsme tak brázdili ulice plné výmolů v našem opancéřovaném BVP korábu a když Cyril začal nahrávat na mobil dojemný vzkaz svému malému synkovi do Česka, všiml jsem si, že jednomu z nás stéká po tváři slza. Chvíli jsem nechápal, co se děje, ale pak mi to došlo.
Ti chlapi, s kterými jsme se právě rozloučili… byli tak normální, tak lidští. Byli jako my. Jenže my zítra odjedeme domů, do bezpečí, vyspíme se a řekneme si - mise splněna. Oni budou čekat na rozkaz vyrazit do boje za vlastní zemi. Budou to dělat odvážně, bez keců, srdnatě. Budou k tomu mít o trochu lepší výbavu, zdravotnické pomůcky a 40 kilo kávy. Ale někteří z těch, s nimiž jsme si dnes srdečně třásli rukou, se už možná nevrátí.
Děkuji moc!!