DEN ČTVRTÝ ~ Kyjev. Město, kde není žádná ulice dost široká a žádná zeď dost dlouhá.
Můj ukrajinský deník, pondělí 27. 2. 2023
Víte, po čem se jmenuje Kyjev? Po svém zakladateli Kyjovi. Jako my máme praotce Čecha, Kyjevané mají praotce Kyje. Nevím, zda tuto okolnost Vladimir Putin dostatečně zvážil, než se pokusil toto obrovské třímilionové město obsadit. Dnes už víme, že ruští vojáci měli jídlo na tři dny a v kufru sbalené metály a slavnostní uniformy připravené na vítěznou přehlídku v centru Kyjeva. Státní zpravodajská agentura RIA Novosti měla připravený článek „Problém je pryč, Ukrajina se vrátila k Rusku“ (který po pár dnech omylem zveřejnila). Ale nakonec z obsazování Kyjeva nebylo nic. A kdyby se Rusové do města přece jen dostali, už by se nikdy nedostali z něj. Tohle město má totiž všechno velké. Ulice i domy, srdce i kuráž. Kyjevané mají pro strach uděláno. A my právě vyrážíme na prohlídku.
A nebude to prohlídka obyčejná, protože k mému překvapení nás městem provede náš nový tlumočník, Radko Mokryk. Ano, ten Radko Mokryk, s nímž jsem právě přečetl vynikající knižní rozhovor Hovory o Ukrajině. V hlavě mi víří spousta otázek a jsem rád, že je budu moci probrat se znalcem ukrajinské kultury a historie.
Vyrážíme z hotelu směrem k Michailovskému náměstí a já, jsa plný dojmů z právě dočtené knihy i včerejší návštěvy Majdanu, dávám se s Radkem rychle do hovoru. Radko se Majdanu v roce 2014 účastnil od prvních dnů. Překvapuje mě, že zpočátku šlo pouze o „neškodné” shromáždění pár stovek studentů + aktivních lidí, kteří nemohli rozdýchat náhlou zradu prezidenta Janukovyče, jenž na poslední chvíli neplánovaně odmítl podepsat důležitou dohodu o spolupráci Ukrajiny s Evropskou Unií. Teprve když Janukovyč poslal speciální ozbrojené složky Berkut, které studenty krvavě rozehnali, došlo k nevídané společenské reakci: druhý den Kyjev „explodoval” a do ulic vyšly statisíce lidí. Začala tři měsíce dlouhá „Revoluce důstojnosti”, jak těmto událostem sami Ukrajinci říkají.
Nakonec Janukovyč 22. února 2014 prchnul ze země do Ruska a Putin nařídil okamžitě obsadit Krym. Je zajímavé, že hlavním spouštěčem celé události bylo nikoli samotné nepodepsání dohody s EU, nýbrž brutální zbití studentů, což se velmi podobá tomu, co se stalo v roce 1989 u nás. Jenomže další průběh této revoluce rozhodně nebyl sametový. Střílelo se do lidí, a to záměrně a krutě. Obětí policejního násilí bylo nejméně 118. Jenže právě i díky této obrovské oběti se tehdy zformovala a politicky dozrála ukrajinská občanská společnost, která je od té doby rok od roku silnější.
Mimochodem, o celé události existuje nesmírně silný a volně přístupný dokument Netflixu, Winter on fire. Jen je třeba se na něj psychicky připravit. Ukrajinci se totiž nevzdávají. Za svobodu a nezávislost umí tvrdě bojovat.
Tolik k našemu rozhovoru s Radkem. Kdybyste se chtěli na chvilku přidat, tady je krátká pětiminutová nahrávka. Za zvukovou kvalitu se omlouvám.
A teď už Vám nabídnu hlavně fotky, z nichž na Vás doufám dýchne atmosféra tohoto města, pro nějž se skutečně hodí označení velkolepé.
Tohle je Katedrála Svaté Sofie, nejstarší stavba v Kyjevě, ukrajinská verze Hagia Sofia. Pochází z 11. století a mísí v sobě byzantský styl s ukrajinským barokem.
Sofie tvoří jakýsi pár s Michailovským chrámem, který stojí asi o půl kilometru naproti (od jednoho chrámu vidíte druhý, mezi nimi jsou dvě velká náměstí) a který je v současnosti asi nejvýznamnějším duchovním místem Ukrajiny. Je totiž hlavním sídlem Ukrajinské ortodoxní církve. Ta získala roku 2018 získala tzv. autokefalitu, tedy samosprávnost, nezávislost na Moskvě, což byla pro Ukrajince samozřejmě velká věc. Místo má ještě další symbolický rozměr. Právě do Michailovského chrámu se uchýlili zmlácení studenti v roce 2014 - mniši je tehdy mezi sebe velmi pohostinně přijali, zavřeli za nimi bránu a nevydali je policii, čímž dali jasně najevo, za kým a proti čemu stojí. Než se však dostaneme dovnitř, narazíme přímo před chrámem na tuto připomínku aktuální situace:
Překvapilo mě, jak jsou ty stroje masivní. Obrovské ocelové krávy, neskutečné kusy železa. Nechtěl bych jim stát v cestě.
Mimochodem, Sovětům se tento chrám vůbec nelíbil, a tak ho nechali v roce 1937 zbourat. Obnoven byl až 8 let po rozpadu Sovětského svazu, v roce 1999.
Hned za vystavenými tanky, před vstupem do chrámu, je prostor, který jste před dvěma týdny mohli vidět na titulních stranách světových periodik. S Volodymyrem Zelenským se zde totiž procházel americký prezident Joe Biden.
V pondělí 20. 2. Biden se Zelenským, přesně o týden později my.
Konečně jsem jasně chápal, proč se setkání obou prezidentů odehrálo právě na tomto místě. Je totiž symboly naprosto nabité. Vlevo od vchodu do chrámu je pomník tzv. Nebeské setniny, totiž více než 100 lidí zabitých policejními složkami během Revoluce důstojnosti na Majdanu.
Vpravo od vchodu do chrámu se zase táhne dlouhá ulice, jejíž zeď je pokryta fotkami, jmény a věkem padlých vojáků a dobrovolníků bránících Ukrajinu před Rusy. Jenomže většinu zdi pokrývají padlí v období od roku 2014, před začátkem velké invaze. V kostech mě zamrazí, když přijdeme ke zdi a Radko ji okomentuje slovy: „Je to hlavně do února 2022. Na to, co přišlo potom, už žádná zeď není dost dlouhá.”
A tohle už je Chrám svatého Michala, mimojiné patrona ukrajinských ozbrojených sil.
Ale co to? Zdá se mi to, nebo z chrámu vychází zpěv? Je možné, že bychom měli takové štěstí?
V chrámu právě probíhala pravoslavná bohoslužba. Nejvíce mě uhranul úžasný mužský chrámový zpěv střídaný se zvláštní, jakoby mantrovou recitací.
Od Radka se dozvídám, že ten vyvýšený čtvercový podstavec je prý určený pro metropolitu ukrajinské církve Epifanyje, stát na něm smí jenom on. Později večer se v hospodě Poslední barikáda dozvídám, že zde dnes Epifanyj skutečně byl, a to pouhých pět minut před naším příchodem. Vůbec mě to nepřekvapuje.
Na tomto červeném koberci prý přespávali během Majdanu zmlácení studenti. V dalších dnech zde pak ošetřovali raněné a bohužel také zavírali oči mrtvým.
Po společné večeři v hospodě nastal rozchod a já si šel na chvilku sám projít město.
Chtěl jsem vidět Dněpr. A narazil jsem na Banksyho.
A také na Oblouk svobody ukrajinského lidu. Ten nově symbolizuje také hlubokou trhlinu ve vztazích mezi příbuznými národy, mezi Ukrajinci a Rusy. Jestlipak se někdy ta trhlina zacelí?
Přede mnou se chvělo moře světel v dáli, pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali, zatímco noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie. S Edisonem a Signálem času v sluchátkách, spěchal jsem Kyjevem zpátky na hotel, dříve než padne jedenáctá, komandantská hodina znamenající zákaz vycházení.
Netuše jak, došel jsem omylem znovu do stejné ulice u Michalského náměstí, tentokrát ovšem z druhé strany. Přistoupil jsem blíž ke stěně a prohlížel si ty tváře, jména a data. Byly tam ženy i tátové od rodin. Byli tam kluci mladší než já a byly tam fotky staré jen 14 dní. Byl tam i jeden sympaťák, kterého jsem poznal. Viděl jsem ho někdy v létě na nějakém povzbuzujícím videu z fronty.
A tu se mi znovu vybavila ta slova. Žádná zeď není dost dlouhá.
