DEN PÁTÝ ~ Buča, Irpiň, Poltava
Můj Ukrajinský deník, úterý 28. 2. 2023
Milí přátelé, tady je můj další report z Ukrajiny.
Pokud jste neviděli DEN ČTVRTÝ, který Vás vezme na prohlídku velkolepého Kyjeva, neváhejte se na něj podívat zde.
A teď už se pojďme vydat dál. Dneska nás čeká Irpiň, Buča, Poltava.
Když jsme dnes ráno před hotelem nakládali batohy do sanitek, přistoupila k nám starší paní mezi 50 a 60 lety, v tmavě modré bundě a růžové čepici, představila se jako Věra - prý pracuje kousek vedle jako zdravotní sestra - a zeptala se, zda máme namířeno „tam” - míněno na frontu. Když jsme přisvědčili, na chvilku zmizela. Za okamžik byla zpátky s igelitovou taškou. „Prosím, vezměte to tam klukům a vyřiďte jim můj pozdrav” podala nám svou tašku. Byla v ní litrová sklenice medu, káva, sádlo a pár drobností. Podívali jsme se po sobě a bylo nám teplo u srdce. Tak tenhle náklad doručíme moc rádi.
Od dnešního dne máme nový doprovod. Artom, blonďatý voják kolem třiceti let, který byl dříve kuchařem, na nás bude dávat pozor cestou na východ. Ani na první setkání s ním jen tak nezapomeneme. Naše dokumentaristka Amálie ráno natáčela balení věcí na svou kameru a Artom jí dobrácky povídá: „Máš rozvázané tkaničky”. Amálka odložila kameru, sklonila se a začala si zavazovat botu. Protože však měla zmrzlé ruce, navíc v tlustých rukavicích, moc jí to nešlo. Artom se na ni chvíli soucitně díval a pak k ní přistoupil, poklekl a zavázal jí střevíčky sám. I když je prý utáhl po vojensku tak, že bylo nutno je za chvilku zase povolit. Tímto gestem si nás Artom naprosto získal. Nový den nemohl začít lépe a my mohli vyrazit směr Poltava.
Jelikož jsme už jednu sanitku odevzdali, přidal jsem se dnes do osobního auta k Janu Novákovi, novináři Seznam zpráv, který o naší cestě napsal skvělou reportáž. Rozhodli jsme se zajet navštívit Irpiň a Buču a podívat se, zda se tam život vrací do normálu. Buča, to je jméno, které už z hlavy nevymažeme. Symbol zkázy, ruských zvěrstev a nesmyslných vražd civilistů. Dost mě překvapilo, jak blízko to do Buči z Kyjeva je. Pouhých 20 kilometrů vzdušnou čarou! Je to vlastně jakési druhé předměstí Kyjeva, něco jako naše Říčany nebo Černošice. Když začala invaze, vůbec mi nedošlo, že se Rusové dostali tak blízko Kyjevu, na dostřel centru města. Celý březen pak trvalo, než se ukrajinské armádě povedlo Rusy vytlačit. Ještě blíž Kyjevu leží Irpiň. Tady se boje zastavily a zde také probíhala rozsáhlá evakuace civilního obyvatelstva. Tyto legendární fotky zničeného irpiňského mostu jste nejspíš viděli.
A takhle to tady vypadá dnes.
Ukrajinci se rozhodli zachovat starý zbořený most jako memento. Vedle něj však probíhají usilovné práce. Staví se most nový.
Tenhle ukrajinský smysl pro citlivou i odvážnou práci s pamětí a symboly mě nepřestává udivovat.
Nasedáme do auta a jedeme dál. Bučou budeme pouze projíždět. Chceme vidět Vokzalnou (Nádražní) ulici, která se stala celosvětově známou díky této fotce.
Jak to tam asi vypadá dnes? Než tam dojedeme, vracím se k pasáži o ruském rabování, která mě zaujala v knize Hovory o Ukrajině:
Tisíce a tisíce Rusů a jiných národností Ruské federace přišly na Ukrajinu, vraždí, znásilňují a rabují. A ruská společnost je podporuje. Nejedná se o nějaké výjimky nebo „deviace”, to je jednoduše ta „kultura”, kterou šíří Rusové na okupovaných územích. (…) To tragikomické rabování, kdy Rusové kradli všechno - od ledniček a praček po ženské prádlo.
Jakkoli groteskně to může vypadat, ve skutečnosti je to velice důležitá rovina. Západ totiž často vidí ruskou kulturu skrze romány Dostojevského a moskevské mrakodrapy. Hledá „tajuplnou ruskou duši” a snaží se pochopit vymyšlený obraz záhadné, a proto přitažlivé ruské kultury. Ve skutečnosti je to vše mnohem jednodušší: Rusko za hranicemi Moskvy a Petěrburgu je na míle daleko od civilizace tak, jak ji vidíme my. Miliony lidí v Rusku bydlí v poničených domech, nemají ani plyn, ani kanalizaci. Občas se může zdát, že se u nich čas zastavil někde na přelomu 18. a 19. století. A to je to skutečně „záhadné Rusko”.
Když takový voják z ruské vesnice vstoupí do Buče, což je moderní evropské městečko vyšší střední třídy nedaleko Kyjeva, tak zažívá kulturní šok. Protože on nikdy v životě neviděl mikrovlnku a pračka je pro něj zázrak. Proto krade vše, co se dá. A zabíjí, protože závidí. Protože je v šoku z toho, jak si tady ti „méněcenní chocholové” žijí. Vždyť oni celý svůj život poslouchají pohádky o tom, jak je Rusko mocné a jak „chocholové” jsou podřadní, podlidi. Protože to neodpovídá jeho představě světa. Proto skutečně tato válka je v jistém smyslu střetem civilizací. (Hovory o Ukrajině, s. 187)
Tak. Tady vraždila závist, barbarství a frustrace ze zastaveného postupu. Rusové se mstili na bezbranných. Nebudu sem dávat ty děsivé fotky, už tak na ně nelze zapomenout. A já Vám chci ukázat něco důležitějšího. My jsme totiž dnes viděli obraz naděje.
Ulice vypadá úplně normálně. Vlastně ne, protože sotva kdy vidíte ulici, v níž se tak masivně opravuje a staví. Téměř polovina domů prochází rekonstrukcí, obnovují se zdi i střechy, tečou sem evidentně peníze. Skoro už není poznat, že se tu stalo něco mimořádného. Nepochybuji však, že Buča symbolem zůstane. Ukrajinci se o to postarají. Největší rozkvět toto čtyřicetitisícové město, tento Ukrajinský Benešov či Mělník teprve čeká. O to se po válce postarají turisté z celého světa, kteří Ukrajinu přijedou navštívit. Nasedáme do auta a jedeme dál.
Čím více na východ od Kyjeva jste, tím častěji narazíte na check pointy, ukrajinsky „Blokposty”, tedy kontrolní místa, kde většinou hlídkují nějací vojáci. Musíte přibrzdit a počkat, zda vás vojáci zastaví či pošlou dál. Za celou cestu jsme žádný problém neměli. Blokposty vypadají různě, často je součástí nějaký menší bunkr, téměř vždy nějaké betonové zátarasy zužující cestu, často se vojáci hřejí u nějakého ohně či hořícího barelu obklopeného hromadami dříví.
Od kolegů ze sanitek se dozvídáme, že mají problémy. Nejspíš docela dramatické. Celou událost na základě vyprávění zbytku týmu plasticky popsal Jan Novák v článku s přiléhavým názvem Nadávky a pak dálnici oslepil dým. Drama při cestě českých sanitek na frontu:
Někde na půli cesty mezi Kyjevem a Poltavou se ve vysílačce ozvou nadávky. „Něco mi tu klepe v motoru,“ říká Šimon z druhé sanitky. Kolona zastaví a řidiči kontrolují motor. Vše v pořádku, včetně oleje, kterého je dokonce o trochu víc.
Jede se dál. Po zhruba čtyřech kilometrech ale zase nadávky.
„Z dvojky se najednou vyvalil dým přes celou dálnici. Ale ne přes jeden pruh, ale přes všechny čtyři pruhy. Lanďák dvojka úplně zmizel, neviděli jsme vůbec nic. Mlžná stěna,“ popisuje Mikuláš Kroupa, který jel jako spolujezdec ve trojce za nimi.
„Teď jsme do toho vjeli a já doufal, že Šimona napadlo, aby odbočil do odstavného pruhu, jinak to do něj napálím,“ popsal doktor Honza, který seděl vedle Mikuláše a trojku řídil. „Hlásil jsem do rádia mayday mayday, hoříme,“ líčí dramatickou situaci.
„Pak se stala zajímavá věc, která by se na české dálnici asi nestala. Během minuty tu bylo asi sedm osm lidí. Všichni v uniformě. Vynořili se odnikud. Auta z vedlejších pruhů začala zastavovat, lidé přebíhali dálnici, aby nám pomohli,“ vypráví Mikuláš Kroupa.
Všichni koukali pod kapotu, mudrovali o tom, co se asi stalo a nakonec se shodli, že se po cestě „dvojce“ zřejmě něco uvolnilo v chladicím zařízení, kapalina vytekla a auto začalo vařit. Pod sanitkou totiž zůstala kaluž.
„Vysílačkou jsme se ozvali jednotce, které auto předáváme, že máme zdržení. Velitel nám řekl, že to je náhoda, protože za námi jede jejich voják, profesionální řidič, a to s autobusem,“ vysvětluje Mikuláš Kroupa. Jeden Land Rover odtáhl druhého a zbytek osazenstva se cestou prospal v pohodlném autobuse.
V Poltavě, městě na půli cesty mezi Kyjevem a Charkovem, už čekala parta mechaniků, která si vzala lanďáka do parády. Do Charkova dorazí později.
Pro mě osobně bylo nesilnější událostí dne setkání s paní Jelenou, u níž jsme byli v Poltavě ubytováni.
Jelena (33) pro nás připravila nejlepší Boršč, jaký jsem kdy jedl, a my si s ní mohli několik hodin povídat. Jelena pracuje jako editorka videí, má rok a půl starého syna a nyní je v osmém měsíci těhotenství. Postupně se dozvídáme její příběh. Po začátku ruské invaze uprchla se svým synkem 6. března, v den mých narozenin, do Polska. Čtyři měsíce se nemohla fyzicky vidět se svým manželem architektem, který zůstal v zemi a šel se přihlásit na vojenský komisariát, aby mohl nastoupit do boje. Naštěstí pro ni ho nevzali, neměl totiž vojenské zkušenosti a měl jisté zdravotní potíže. V červenci se Jelena vrátila na Ukrajinu. Ukrajinci začali dosahovat vojenských úspěchů a vytlačovat Rusy ze země.
V lednu však přišel v jejím životě zvrat. Když manžel odjížděl autem do práce, zastavili ho vojáci na blokpostu a předali mu povolávací rozkaz. Musel si dojít do týdne na nové zdravotní vyšetření a přinést ho na komisariát. Když tak učinil, dostal tři hodiny na to, aby si připravil věci a nastoupil na vojenské cvičení. Tak si sbalil narychlo batoh a šel. Jelena to vidí jako správné. Ví, že její muž chce bojovat, že se armádě přihlásil už po začátku války - a bylo jen otázkou času, kdy ho povolají. Přesto je cítit, že je z toho smutná. Doufá, že manžela uvidí na narození syna. Kolik dnů spolu budou mít? A co pak, až se její muž vrátí na cvičení a poté se nejspíš vydá bránit svou zemi se zbraní v ruce? V jakém napětí bude muset žít?
Venku se rozeznívají sirény.
Tohle je válka. Tohle je válka, která musí co nejdříve skončit, aby miliony lidí jako jsou Jelena a její manžel mohli svobodně a beze strachu žít, vychovávat děti a radovat se ze života. Najednou jsem věděl, že nejde o statistiku, politiku, abstraktní čísla. Jde o zcela konkrétní lidi, jejich osobní příběhy, životy a rodiny. My za pár dní odjedeme domů, do tepla a bezpečí. Ale tito lidé neodjedou nikam, protože jejich doma je tady. Tohle je jejich země. Země, pro niž jsou ochotni obětovat to nejdražší.
Najednou jsem věděl, že nesmíme polevit. Lidé jako Jelena jsou naším milionem důvodů, proč i nadále co nejvíce podporovat Ukrajinu.
