DEN DRUHÝ ~ Přemyšl. Co se děje v hlavě Vladimiru Putinovi?
Můj ukrajinský deník, sobota 25. 2. 2023
Den první - pátek 24. 2. 2023
Den druhý - sobota 25. 2. 2023:
Kolem osmé ráno přijíždíme do Přemyšle. Po nezvykle strávené noci v jedoucí posteli si protahujeme kosti, balíme věci a vystupujeme na vlakovém nádraží, jež se až na polské nápisy nijak neliší od těch českých. Když ale vstoupíme do nádražní haly, je jasné, že je tu něco jinak. Hala je plná matek s dětmi - zaplňují celou jednu dlouhou chodbu. Děti si hrají, spí na lavicích, blbnou, brečí, hází po Vás svá zvědavá kukadla a občas s mámou zamíří do jakéhosi zdravotně-sociálního centra přímo v hale, kde se jich ujme usměvavá mladší žena. Tohle jsou uprchlíci před válkou. Vypadají potřebně i spokojeně, v očích mají úlevu i ostražitost, vděčnost i odhodlání. Na co zde čekají, proč jsou tady na nádraží? Je to jediné veřejné místo, kde se mohou sejít v teple? Kde najdou lidi, kteří jim rozumí? Přijeli někdy teď, nebo tu tráví delší dobu? Kdy se asi tyto matky s dětmi naposled viděli s vlastním mužem? Samé otázky, na které nedostáváme odpověď. Míříme dál, máme svůj úkol.
Za chvíli máme nasedat do čtyř připravených Land Rover sanitek. Jenže nenasedáme. Podvalu, který je vezl přes noc do Polska, praskly dvě pneumatiky. Když přijela asistenční služba, přivezla náhradní ve špatné velikosti, takže se musela otočit znovu. Podval tedy bude mít asi tři hodiny zpoždění. Prý.
A tak jsme strávili příštích šest hodin v nádražním bistru. Co si budeme povídat, největší zážitek výpravy to nebyl. Ale aspoň jsme si prohlédli centrum Přemyšle a já si mohl otevřít čerstvě vydanou knížku, na kterou jsem se moc těšil.
Hovory o Ukrajině
Jak vznikala ukrajinská státnost a založil Ukrajinu skutečně Lenin, jak tvrdí ruská média? Kdo byli „banderovci” a proč toto téma dodnes vzbuzuje tolik vášní? Co byl ukrajinský Majdan a byla rusko-ukrajinská válka nevyhnutelná? Tato kniha nabízí čtenáři pohled na složité kapitoly ukrajinských dějin a podává moderní dějiny Ukrajiny i její současný boj bez propagandistických klišé a historických mýtů.
Jde o rozhovor historika, spisovatele a ředitele nakladatelství Academia Jiřího Padevěta s Radomyrem Mokrykem (1987), který vystudoval kulturologii ve Lvově a historii na Filosofické fakultě v Praze a který se odborně zabývá moderními dějinami Ukrajiny a východní Evropy. Když knihu otvírám, ještě netuším, že se s Radkem už za pár dní osobně seznámím a budu s ním moci o ukrajinské historii zaujatě diskutovat.
Dávám si špunty do uší, bistro rázem utichá a já se mohu na pár hodin položit do čtení. Rozhovor je poutavý a přede mnou postupně vyvstává širší obraz ukrajinských dějin 20. století. Propojuje se mi s přednáškovým cyklem „Moderní dějiny a kultura Ukrajiny”, který jsem nedávno absolvoval na FHS UK. Mám pocit, že konečně začínám trochu líp rozumět, co a proč se dnes na Ukrajině děje. Znovu si uvědomuji, jak důležité je pochopit minulost, abychom mohli porozumět současnosti a utvářet naši budoucnost.
Lidé, kteří se aspoň trochu věnovali studiu rusko-ukrajinských vztahů v průběhu minulých staletí, zcela jistě chápali, že „velká válka” dříve nebo později přijde, že útok na východě a okupace Krymu jsou pouze předehrou pro masivní útok. V Moskvě jen vyčkávali na vhodný okamžik a v Kremlu se rozhodli, že nastal v únoru 2022.
Přijde mi zbytečné hrát si na to věčné „já vám to říkal!” protože jakkoli bylo zřejmé, že přijde velká válka, stejně se na to nedá připravit. Mozek prostě odmítá uvěřit, že na moje město budou padat rakety, že bude bombardován Kyjev, že budete sedět v krytech, že na vojenských komisariátech budou stát fronty a že ztráty se budou počítat na tisíce životů. Ale to je dnes realita, ve které Ukrajina žije.
Rusko se snaží Ukrajinu podrobit již po několik staletí, upírá Ukrajině právo na politickou existenci a Ukrajincům právo na svébytnost. Jsem přesvědčený, že nejenom v Kremlu, ale i v obrovské části ruské společnosti to berou zcela za své. Na jejich mapě světa Ukrajina jednoduše neexistuje, jsou v zajetí těch samých koloniálních stereotypů, které se v ruské kultuře a společnosti kultivovaly několik set let. Zcela jistě to není „Putinova válka”, je to válka Rusů a Ruska.
Odkládám knížku, abych se mohl na chvíli zamyslet. Když Putin 24. února 2022 přepadl Ukrajinu, byl to pro nás Evropany naprostý šok. Já osobně jsem dost dobře nerozuměl tomu, proč něco takového dělá a co si od toho slibuje. Nechápal jsem historii obou zemí a dynamiku jejich vzájemných vztahů. Byla to neznalost, ale nebyl jsem v ní sám. Člověk má přece spoustu svých starostí. Po začátku invaze jsme všichni leželi až po uši v bezprostředních zprávách z bojiště a snažili se v tom zorientovat. Na pohled z velkého nadhledu většinou nebyl čas. Po roce války však kontury konfliktu vystupují stále jasněji. Nuže, proč se dnes vlastně na Ukrajině válčí? Co je jádrem tohoto sporu, který se nyní dostal do epicentra dějin?
Proč se na Ukrajině válčí a jak to souvisí s tím, co se děje v hlavě Vladimiru Putinovi?
Nyní je zřejmé, že v rusko-ukrajinské válce jde o střet dvou kultur ba civilizací, o střet dvou pohledů na dějiny a na svět. Klíčové pro pochopení tohoto střetu je porozumět, co a proč se děje v hlavě Vladimiru Putinovi. Jakkoli se tento novodobý car může jevit záhadně a nevyzpytatelně, vlastně docela postačí naslouchat tomu, co sám říká - a brát jeho slova vážně. Už v červnu 2021 zveřejnil Putin esej nazvaný O jednotě Rusů a Ukrajinců, ve kterém shrnul svůj pohled na Ukrajinu a pokusil se vytvořit si ideologické předpolí legitimizující invazi.
Stručně řečeno: Rusové a Ukrajinci jsou podle Putina jeden národ a hranice mezi nimi je umělá. Nic takového jako nezávislá Ukrajina neexistuje, respektive nemá na svou existenci právo.
Ukrajinský stát je umělý konstrukt, Ukrajinci neexistující národ a ukrajinština pouze zvláštní ruský dialekt. Celé toto území pak historicky náleží Rusku. Rozpad Sovětského svazu a vznik samostatné Ukrajiny či Běloruska v roce 1991 byl podle Putina největší tragédií 20. století, kterou je třeba napravit. Doslova řekl:
„Byla to tragédie pro drtivou většinu občanů země. Koneckonců, co je rozpad Sovětského svazu? To je rozpad historického Ruska pod názvem Sovětský svaz.“
A právě obnovit velké historické Rusko, to je Putinův úkol, jeho dějinné poslání. Tak Putin sám sobě rozumí. Chce se stát sjednotitelem říše, spojit historické Velkorusko (stávající Rusko), Malorusko (Ukrajinu) a Bělorusko do jediného silného státního celku s ním v čele. Ne vše řekl Putin ve své eseji takto napřímo. Jeho slova však naznačovala mnohé:
„Respektujeme ukrajinský jazyk a tradice. Respektujeme ukrajinskou touhu po prosperující, svobodné a bezpečné zemi. Jsem přesvědčen, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná jen prostřednictvím partnerství s Ruskem."
Tak. Suverenita jen s Ruskem, anebo vůbec. Že to Putin myslí vážně, ukázaly jeho činy, které odkryly zbytek jeho záměrů a spolu s nimi také hlavní důvod, proč se dnes na Ukrajině válčí. Jde o další etapu ruského kolonialismu. Před pár dny vyšlo najevo, že Moskva má plán (kupodivu také z léta 2021) jak do roku 2030 zlikvidovat běloruskou nezávislost a učinit tuto zemi součástí Ruské federace. Podobný plán nejspíš existoval / existuje i pro Ukrajinu - a dlouhou dobu hrál vývoj situace Putinovi do karet. Jenže pak řekli Ukrajinci roku 2014 na Majdanu ruskému autoritářství jasné NE. Rozhodli se opustit autoritářského bratrance a vsadit vše na cestu demokracie, svobody a Evropy. Putin zuřil.
Ještě tu noc, kdy proruský prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč prchnul ze země (22. 2. 2014), nařídil Putin obsadit Krym. Po obsazení vojáky na něm uspořádal ilegální referenda o připojení k Rusku, načež následovalo správní začlenění území do Ruské federace. Podobný scénář přichystal Putin nejen pro ukrajinský Doněck a Luhansk (podařilo se), ale také Charkov, Mariupol či Oděsu (nepodařilo se). Přestože ukrajinská armáda byla tehdy v žalostném stavu, díky nezměrnému úsilí ukrajinských dobrovolníků, kteří nasadili život na obranu vlastní země, se podařilo zemi ubránit a a za cenu bolestných ztrát frontu stabilizovat.
Zpátky však k Putinově plánu zničit Ukrajinu coby samostatnou mezinárodní entitu s nezávislým vedením země a začlenit tuto úrodnou zemi zpátky do impéria. Z Putinova pohledu se zkrátka dějiny začaly v 90. letech ubírat špatným směrem. A tento dějinný omyl je třeba napravit. Vždyť samotné počátky své státnosti odvozuje Rusko od Kyjevské Rusi. KYJEVSKÉ. Zatímco Kyjev se už dvě stě let kulturně rozvíjel, na místě, kde měla stát v budoucnu Moskva, byly jen bažiny a hustý les. Jak by bylo možno ponechat toto prastaré zakladatelské město státu, který chce vstoupit do Evropské unie?
Ukrajinská touha po nezávislosti na Rusku, její vůle jít si vlastní cestou a stát se součástí Evropy, je podle Putina smrtelným ukrajinským hříchem, který přímo ohrožuje existenci imperiálního Ruska s diktátorem v čele. Pokud totiž Rusové vidí v televizi bohaté Američany, kteří mají svobodu a demokracii, je to pro ně výstřednost, nad kterou lze mávnout rukou - tohle by u nás přece nešlo. Kdyby se však dokázala stát prosperující a svobodnou demokratickou zemí Ukrajina, kde má polovina Rusů nějaké známé, přátele či příbuzné, proč by to nemohlo fungovat také v Rusku? Proto čím lépe se bude Ukrajině dařit, tím větším bude pro sousední stagnující autokracii ohrožením.
A tak se Putin pokusil přesvědčit Rusy (s pomocí masivní propagandy mnohdy úspěšně) že nacionalismus = nacismus. Tedy že reálně existující ukrajinský nacionalismus a touha po samostatnosti (o kterou Ukrajinci usilovali po staletí) je ve skutečnosti fašismus a nacismus, od něhož musí Ukrajinu vyčistit. Tohle vysvětluje Putinovu rétoriku snažící se celou „speciální operaci” převést na symboly spojené s velkou vlasteneckou válkou a boj proti zlu. Kdo podporuje samostatnou Ukrajinu, je proto fašista a nacista. Co na tom, že v čele Ukrajiny stojí prezident židovského původu? Co na tom, že je to Rusko, militaristický stát, které agresivně ve jménu jednoty a síly napadá své sousedy? Pravda propagandistu nezajímá. Putin je jako ruský medvěd, který se za každou cenu snaží pevně obejmout a ve svém náručí udržet ukrajinskou sestřenici, jež se však za žádnou cenu nechce nechat udusit příliš těsným stiskem ruské tlapy a být odvlečena do násilníkova brlohu. Kdo by se v tu chvíli nebránil?
Je to jako by se po rozchodu Československa rozhodl nějaký v Česku vládnoucí imperátor, že Slováci nejsou žádná pořádná národnost, slovenština je pouze dialekt češtiny a jeho dějinným úkolem je opět sjednotit říši a zvětšit její rozlohu na mapě. A tak by poslal tanky na Bratislavu. Vidíte, jak je ta paralela pitomá? Naštěstí jsme totiž nebyli žádná říše a neměli jsme ani imperátora, ani imperiální myšlení. Drtivou většinu našich dějin jsme byli v pozici slabší země sevřené mocnostmi, takže je nám mentalita a historická zkušenost ukrajinského Davida daleko bližší než kultura a mentalita ruského Goliáše.
Co z toho všeho vyplývá?
Ať už si o Putinově historicky pomýlené fašistické ideologii snažící se za každou cenu dosáhnout JEDNOTY Ruska, Ukrajiny a Běloruska myslíte cokoli, je nesmírně důležité tuto logiku pochopit a brát ji zcela vážně, neboť v jejím jménu dnes Putin na Ukrajině „bojuje proti nacismu”, „brání Rusko proti zkaženému Západu” a vyhrožuje celému světu chřestěním jadernými zbraněmi. A velká část Rusů (a bohužel i malá část Čechů) mu na to skáče.
Obzvláště pro nás Slovany z tohoto pochopení dále vyplývá imperativ nenechat Ukrajinu padnout a pomáhat jí, jak jen to jde. Vždyť pokud Ukrajina padne, bude mít Slovensko hranici s agresivní diktaturou. Vždyť Ukrajinci jsou nyní za cenu obrovských ztrát štítem pro celou Evropu a zadržují militaristickou mocnost na východě. Vždyť historie nás učí, že ustupovat diktátorům se nevyplácí. Dáte jim prst, utrhnou vám ruku a u ruky se nezastaví.
Neměli bychom zapomínat, že Putinovou další historickou vizí je NATO na úrovni před rokem 1997, tedy bez České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska atd. Že je to nesmysl? Nyní se to tak jeví. Jenže podobně se nám nedávno jevila i možnost ruské invaze na Ukrajinu. Rusko je země s imperiální mentalitou a diktátorem v čele. A prvním zákonem impérií je expandovat stále dál. Protože pokud impérium neexpanduje, hrozí mu imploze v důsledku hromadících se vnitřních problémů.
V neposlední řadě z toho vyplývá, že Putin jedná naprosto promyšleně. Plán na obsazení Ukrajiny (a Běloruska) musel spřádat a připravovat celé roky, což zpětně vysvětluje mnohé jeho činy od hromadění zbraní a finančních rezerv přes rozkládání západní jednoty a dezinformační válku až po manipulaci s cenami energie před válkou, v roce 2021.
Je důležité si připustit, že čelíme nebezpečnému soupeři, který se naprosto cílevědomě snaží překreslit hranice a mocenskou rovnováhu v Evropě, který se k nám chová jako tvrdý nepřítel a který se snaží obnovit alespoň část zašlé slávy Sovětského svazu. Neměli bychom opakovat Putinovy chyby, to jest podceňovat ho a zároveň se upínat k líbivým iluzím o snadno dosažitelném míru a návratu klidných časů. Dokud bude Putin v čele Ruska a dokud se významně nepromění imperiální mentalita Rusů, budeme se v Evropě potýkat s problémy. Tak to je. Ale zároveň to tak nemusí být navěky. Rusové to nemají v krvi, ale v hlavě. A nastavení mysli je možné změnit, i když to někdy vyžaduje dlouhý čas, anebo pořádný šok. Třeba prohranou válku, společenskou vzpouru či ekonomický kolaps.
Shrnutí
Proč se tedy na Ukrajině válčí? Pro to, co má Putin v hlavě: imperiální přesvědčení, že žádná svébytná Ukrajina neexistuje a on má na tuto zemi plné historické právo. Válčí se, protože Putin obelhal sám sebe a uvěřil vlastní lži. Jak fatálně se přepočítal, musel zjistit už pár dní po začátku invaze. Místo vítání občany v ulicích a slavnostní přehlídky v centru Kyjeva ho čekal tvrdý náraz na ostrý ukrajinský trojzubec. Vladimir Putin 24. února 2022 rozzuřil sice menší, ale o to odvážnější medvědici odhodlanou s nasazením života bránit svou zemi a své mladé proti přerostlému a násilnickému tyranovi. Po roce války je zřejmé, že nenasytný medvěd dostal pořádně přes pracky. Pokud se však má odnaučit svému loupení, bude muset Ukrajina časem přejít - za vydatné podpory svých přátel - z obrany do protiútoku.
***
Uf. Tak se mi ta úvaha trochu rozjela. Už je však na čase sbalit batoh a vyrazit dál. Sanitky konečně dorazily! Venku přestalo sněžit a objevila se modrá obloha. Příště Vám napíšu o naší rozkymácené cestě do Lvova a roztáhlé cestě do Kyjeva.
Díky, že jste dočetli až sem. Chcete-li přispět do naší sbírky pro ukrajinské záchranáře, půjde to ještě čtyři dny zde: https://www.donio.cz/naplnme-sanitky-pro-ukrajinu.
Hezký den, Mikuláš