DEN PRVNÍ ~ Před odjezdem. Proč vlastně jedu na Ukrajinu?
Můj ukrajinský deník, pátek 24. 2. 2023
Tak jsme vyrazili. Přesně rok od invaze. Vezeme s Pamětí národa čtyři obrněné sanitky naplněné zdravotnickým materiálem na Ukrajinu. A protože je lidská paměť ošidná a křehká, budu si z celé cesty psát deník. Pro sebe, abych nezapomněl. A také pro své čtenáře a pro dárce do naší sbírky, díky nimž se pokryje významná část našeho nákladu. Příštích pár dní tedy můžete očekávat reportáž na pokračování ve svém e-mailu či na mém Substacku. O cestě budu z bezpečnostních důvodů referovat s odstupem.
Několik lidí se mě v posledních dnech zeptalo, proč vlastně na Ukrajinu jedu, proč jsem se k této výpravě přidal. Proč? Protože věřím, že dnes na Ukrajině probíhá velký zápas naší doby, jehož výsledek zásadně ovlivní budoucnost světa. A já chci svým dílkem přispět k vítězství svobody a demokracie nad imperiální diktaturou. Protože o to jde. Když mě tedy oslovil ředitel Paměti národa Mikuláš Kroupa, zda se nechci přidat a o celé cestě reportovat, neváhal jsem.
Vlastně váhal. Lákalo mě pomoci dobré věci, vidět Ukrajinu na vlastní oči a přiznám se, že trochu i zažít dobrodružství. Na druhé straně však byla obava, zda nejde o zbytečné riskování. Bezpečnostní opatření a připravenost humanitární mise mě sice přesvědčily, že v rámci možností bude celá akce bezpečná. Jenže prostě nikdy nevíte, co se může stát. Přece jen je to dlouhá štreka a cesty náhody jsou nevyzpytatelné.
Nakonec rozhodly tři věci. Líbilo se mi, že se celá mise časově hodí, protože budu mít 30. narozeniny, což je skvělá příležitost vybrat pro záchranáře na frontě nějaké prostředky. Zadruhé mě dostaly články o paramedicích na frontě, kterým část pomoci povezeme. Riskují tam životy pro druhé a nyní sami potřebují pomoc. Zaskočilo mě, že jeden hemostatický obvaz, který může zachránit život, stojí jen necelých tisíc korun. Na kolik jich asi dokážeme vybrat?
No a zatřetí, když jsem se s celým nápadem svěřil své ženě, očekávaje přitom její zdvižené obočí, dostalo se mi povzbudivé odpovědi: „To zní výborně. Co lepšího bys tady mohl dělat?” V tu chvíli mi došlo, jak ji obdivuju. Nejraději by jela s námi. Samozřejmě, že má o mě strach. I já ho mám. Když se v rámci cestovních příprav učíte zásady krizové pomoci, třeba zaškrcování prudkého krvácení škrtidlem, tak Vám to na klidu nepřidá. Strach je přirozený a je na místě. Kdybych neměl před cestou velký respekt, bylo by to špatně. Jenže nakonec je v životě třeba se vlastnímu strachu postavit a udělat správnou věc. To je odvaha. A tou se chci v životě řídit. Nejprve rozvaha, hned poté odvaha. A pokud i manželka souhlasí, je rozhodnuto.
Přesto má nervozita s blížícím se odjezdem narůstala. Cítil jsem, že se blíží něco, co si nedokážu jasně představit. Jak přesně bude cesta probíhat? Všechno se naplánovat nedá. Situace na frontě může být velmi dynamická. Nebylo jasné, zda Rusové právě na výročí invaze nespustí rozsáhlou ofenzivu. Nepadne v příštích dnech Bachmut? Nebudeme muset cestu překopat či odložit?
Nakonec se tak nestalo a den D konečně přišel. Když jsme se potkali s celým týmem večer v den odjezdu v hospodě, cítil jsem, jak z nás všech to napětí opadlo a zaplavuje nás dobrá nálada. Hlavní organizátor celé výpravy Martin se poslední dva měsíce pro všechno to zařizování moc nevyspal. Ale teď už bylo vše připraveno a my si konečně mohli dát společné pivo a předodjezdový guláš. A pak hurá na vlak.
Na vlak? Ano. Až do polské Přemyšle, těsně k hranicím s Ukrajinou, nám sanitky dojedou na podvalu, což nám ušetří asi den času a také spoustu benzínu. Poslední pusa a rozloučení s Liduškou (dostal jsem na cestu dopis!) a pak už nalodění s celým naším devítičlenným týmem. Je to pestrá parta: Mikuláš, Martin, Šimon, Jonáš, Honza, Cyril, Natálie, Amálie a já. Od naší překladatelky Natálie se dozvídáme, že české prosím se ukrajinsky řekne buď láska ~ což mi přijde neuvěřitelné. Jak to, že jsem to dosud neslyšel? Nejlépe to vyzní při pronášení přípitku: Buď láska, ať Ukrajina zvítězí!
Musím říct, že Mikuláš Kroupa, který za poslední roky slyšel a vyzpovídal stovky pamětníků, je sám skvělý vypravěč nejrůznějších příběhů. Tak se dozvídáme nejen legrační historky z let jeho mladické nerozvážnosti, ale také jak vlastně celá tahle mise vznikla či že neprůstřelnou vestu od Paměti národa nosí i Volodymyr Zelenskyj.
Abych Vám atmosféru tohoto večera i smysl naší mise co nejlépe přiblížil, nahrál jsem pro Vás s Mikulášem krátký rozhovor, která Vás přenese přímo do našeho kupé.
Usínám s myšlenkou na zítřejší den. Škvírou mezi záclonami v pravidelném intervalu proniká bílé světlo venkovních lamp a tančí po stěnách kupé. Moji parťáci klidně oddechují. Odstartuje naše cesta v pořádku? Jaké to bude řídit plně naložený Land rover několik set kilometrů denně? Pomůže mi celá tahle cesta lépe pochopit, co a proč se na Ukrajině děje a jak válečná situace dopadá na obyčejné lidi?
O tom snad budu moci napsat více zítra.
Tak šťastnou cestu. A buď láska, ať Ukrajina zvítězí.
Možnost přispět do sbírky (posledních 6 dnů):