Přidejte se k 7000+ čtenářům a odebírejte zdarma můj newsletter.
Poprvé jsem se s ní setkal 16. ledna 2019 u sochy sv. Václava na Václavském náměstí.
Bylo to dva dny po jejích 85. narozeninách, 50 let od absolutního činu Jana Palacha a 30 let poté, co ji zde jako mluvčí Charty 77 estébáci v roce 1989 zatkli za to, že k soše přinesla narcisky. Něco zvláštního, jemného a radostného z ní vyzařovalo. Způsob, jakým se dívala, pohybovala a mluvila jako by vyjadřoval noblesu, pokoj a něhu zároveň. Psycholožka, chartistka, zakladatelku VONSu a podle mnohých matka českého disentu či královna undergroundu ~ Dana Němcová.
Už je to měsíc, co odešla na věčnost. Celý ten měsíc jsem se se nořil do textů jí věnovaných, do jejích vzpomínek, rozhovorů i knihy - a ptal se sám sebe: čím je vlastně ta obyčejná a zároveň mimořádná žena tak inspirativní?
Vzít její život vážně
Adam Drda napsal, že projevit Daně Němcové úctu znamená vzít její život vážně. Co bychom tedy měli vzít vážně? V čem spočívá její odkaz a co se od ní můžeme naučit? Je toho jistě spousta a každý ať si vybere, co ho oslovuje nejvíc. Její život stojí za studium.
Rád bych se však nyní podělil o to, čím Dana Němcová fascinuje mě:
Schopností být sama sebou a děj se, co děj, za svou pravdou stát.
Schopností udržet si vnitřní svobodu a radost - všem okolnostem, útlaku a nesvobodné době navzdory.
Schopností přijímat život jako dar a zároveň rozdávat své nejlepší s otevřenou náručí.
A to vše naprosto nenásilně, bez křečovitosti či vypjatého heroismu. Jako by její přístup byl ta nejsamozřejmější věc na světě, jako by byla hrdinkou (což by o sobě nikdy neřekla) jen tak mimochodem. Petr Placák o ní napsal:
Dana za nic nebojovala, ale jednoduše vyznávala hodnoty, ke kterým svobodně dospěla, aniž by je kdy komukoli vnucovala – jen se vždy na člověka podívala. (…)
Dana nesvazovala, ale rozvazovala. Starala se, aniž by vykonávala dozor. Tázala se, nic netvrdila. Nezraňovala, uzdravovala. Neponižovala, vyvyšovala. Nemohla vykonávat svou profesi, byla zavřená a po listopadu měla coby matka sedmi dětí dvakrát nižší důchod než důstojníci StB, kteří ji po desetiletí pronásledovali. Navzdory všem (omezencům) neprohrála. Vyhrála.
Aby se za nás děti nestyděly
Každý si může dohledat, co Dana v životě dělala a zastávala. K celému životu přistupovala jako k daru a přijímala ho jako ty děti - s otevřenou náručí. Mateřská byla i ve svém dávání: dveře bytu manželů Němcových v Ječné byly neustále otevřeny pro všechny příchozí. Dost možná šlo o nejdůležitější byt v normalizačním Československu, protože zůstával ostrůvkem skutečné normality uprostřed zvrácených poměrů a nenormální, demoralizované společnosti.
V Ječné se poslouchala hudba a četly knihy, přednášelo se a diskutovalo, lidé tam mohli volně dýchat a seznámit se s podobně naladěnými spiklenci. Při jedné příležitosti pozvali Němcovi domů 150 lidí - na undergroundový koncert. Dokážete si to představit?
Dana se celý život přátelila s potřebnými, brala si domů uprchlíky, dělila se s nimi o všechno. „Byli jsme zkrátka velká rodina s velkým bytem a tak jsme podle svých možností jen trochu umožnili žít si po svém i jiným lidem, kteří to tehdy potřebovali.“
Z cizích dělala vlastní, neznámí lidé se stávali součástí jejího srdce, součástí její široké rodiny. A zatímco mnozí ohýbali hřbety a skláněli hlavy kvůli dětem (aby mohly dělat kariéru a neměly v životě problémy), Dana se kvůli dětem nechala perzekuovat a nakonec i zavřít do kriminálu:
K prvnímu výslechu do Ruzyně si Státní bezpečnost Danu předvolala v den jejích narozenin, 14. ledna 1977: „Tam jsem odmítla vypovídat, na čemž jsme se předtím domluvili… Vyhodili mě [a později se za mnou domů] dostavili dva pánové. Prokázali se mezi dveřmi služebními průkazy a přáli si se mnou mluvit. Řekla jsem jim, že už jsem u nich byla a co ještě chtějí. Začali se vemlouvat, ať s nimi mluvím, že mám přece děti… Nevím, co se to se mnou tenkrát stalo, protože jsem osoba spíš se snahou s každým vyjít a domluvit se, ale tohle už jsem prostě nevydržela. Křikla jsem jen, že jsem to udělala právě proto, že mám děti, a třískla jsem dveřmi, až opadala omítka.“
Co lepšího pro ně mohla udělat?
„Děti byly nádherné. Sice mě osmnáctkrát za noc vzbudily, ale nevyměnila bych mateřství za nic na světě.“ (…) „Moje děti jsou součást této společnosti. Já chci před svými dětmi žít pravdivě, my jsme nikdy dětem nelhali, děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat, a my jsme nic neskrývali s nimi. Moje děti byly moji nejlepší partneři, já jsem to opravdu dělala pro ty děti, aby se za mě nemusely stydět, aby eventuelně mohly žít v lepší době, aby i ony věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musí stát.“
Právě kvůli těm dětem. To je snad nejvýstižnější zkratka jejího života.
Naučit se žít se svobodou - kvůli sobě
Podruhé jsem se s Danou setkal o 10 měsíců později, 16. 11. 2019 na Letenské pláni, kde vystupovala už podruhé, opět skoro přesně po třiceti Letech.
Tady je její krátký a povzbudivý projev (čas 57:40):
Milí lidé, právě se vracím z Hradu. Byla jsem tam totiž v katedrále, abychom poděkovali za to, že vlastně 30 let máme příležitost. Nejsem si jistá, že jsme s ní vždycky dobře naložili, protože co jsme naložili, to vezem. Dávejme si pozor, až budeme někoho příště volit. (…) Dbejme každý na to, abychom se společně odpovědně rozhodovali. Abychom se naučili žít se svobodou. A abychom za svým názorem byli ochotni stát i v konfrontaci s něčím, co nám může být nepříjemné. Mám s tím dost bohaté zkušenosti. Takže – držme se!
Díky Letné jsem měl též možnost navštívit ji u ní doma. Nikdy nezapomenu, jak mi nad hrnkem kávy a cigaretou vyprávěla o svérázných cestách, jimiž se s manželem Jiřím Němcem a filosofem Janem Sokolem postarali o zprostředkování díla Pierra Teilharda de Chardin českým čtenářům. Protože se však tato historka hodí víc na vyprávění než na psaní, nechám si ji s dovolením pro sebe, a odkážu Vás místo ní právě na Teilharda, snad nejdůležitějšího myslitele pro oba manžele Němcovy.
Dana byla vášnivá kuřačka, díky čemuž na ni mám ještě jednu nezapomenutelnou vzpomínku. Když v roce 2022 obdržela spolu s Petrem Pithartem a Věrou Roubalovou čestné členství Milionu chvilek pro demokracii, prohodila pak směrem k nám: „Tak si dáme cigaretu, ne?” Ačkoli nekouřím, nabídka zakouřit si v této společnosti mi přišla, k všeobecnému veselí ostatních, prostě neodolatelná.
S osobními zážitky končím naším posledním setkáním, které snad nemohlo proběhnout při lepší příležitosti. Bylo to 9. března 2023 ve Španělském sále pražského Hradu na inauguraci nového prezidenta. Kolem Dany se to hemžilo lidmi a ona byla viditelně šťastná. Prožila dlouhý život a nyní působila smířeně, naplněně, spokojeně. Jako by se už pomalu loučila. A jako by tato slavnostní chvíli dala jejímu celoživotnímu úsilí na samý závěr za pravdu.
Dana nežila odvážně a svobodně proto, že by čekala, že se to nějak automaticky vyplatí či že to nutně povede k pádu totalitního režimu. Na otázku, zda si myslela, zda režim někdy skončí, odpověděla: „Já jsem si v tomhletom smyslu nedělala starost. Mně bylo jasný, že se musím určitým způsobem chovat, a jak to dopadne, tak to dopadne.”
Tohle mě osobně na disidentech inspiruje asi nejvíc. Chovali se svobodně a šli do konfliktu s mocí především kvůli sobě, kvůli vlastní identitě, kvůli hodnotě takového života o sobě. Samozřejmě i kvůli dětem a druhým, pro společnost, pro věc samu. Ale nakonec to člověk dělá, aby si mohl vážit sám sebe.
Aby člověk všechno neztratil, musí se lecčeho vzdát
„Když se dobré věci pojmenují, zní to vždycky poněkud pateticky: na Daně Němcové jsou inspirativní obětavost, láska k bližním, věrnost v přátelství, schopnost odlišovat důležité věci od hovadin, pochopení, že aby člověk všechno neztratil, musí se lecčeho vzdát, k lecčemu se rozhodnout a důsledky svých rozhodnutí pak statečně nést. To všechno je dnes stejně důležité jako v normalizačních letech.” výstižně shrnuje Adam Drda.
Nikdo z nás si nevybírá, do jaké doby, do jaké rodiny a do jakého místa se narodí. Na nás je pouze nějak naložit s časem, který nám byl dán. Utkat se co nejlépe s výzvami, jež před nás byly postaveny - to je naše odpovědnost. A právě to bylo Daniným krédem: „Naším heslem bylo ,Hora ruit, respice finem‘ - Hodiny běží, pamatuj na konec.”
Výzvou demoralizované normalizační doby bylo uchovat si svobodu a radost uprostřed nesvobody a zglajchšaltované šedi. Co je však výzvou dnešní doby, v níž si každý může dělat co chce, a kdy chybí jasný vnější nepřítel? Podle Dany Němcové je pro člověka dnešní doby největší výzvou konzum a náš vnitřní podvraťák.
Já myslím, že nepřítel je to, co nás v podstatě rozptyluje, nevede nás k tomu, abychom se snažili něco pochopit, že jenom konzumujeme a uchopujeme. Současný nepřítel je konzum a sobectví a máme ho v sobě. Vnitřní nepřítel je největší „podvraťák.“ Od vnějšího nepřítele člověk utrpí opravdu všelijaké ústrky a kriminály a já nevím co všechno. Od svědků z padesátých let víme, že zápasem s vnějším nepřítelem lidé spíš osobnostně zpevnili. Ale když jsme ponecháni svému egu napospas, je to docela nepřítel.
Aleš Palán: Co byste přála české společnosti? Aby se nebála, nenechala sebou manipulovat a uvědomila si, co chce. (…) Přála bych si, aby všichni byli vstřícní a uvážliví vůči budoucnosti, ale každý jsme prostě nějaký. Já taky určitě někomu lezu na nervy. Kdyby mi řekl čím, pokusím se s tím něco udělat.
Říkají vám lidi často, že jim lezete na nervy? Málokdy. Až je mi to podezřelé.
Nebude to tím, že nikomu na nervy nelezete? To by bylo ještě podezřelejší.
Na otázku „Jak přijímáte věk?” odpověděla: „Zajímavý experiment. Definitivní.”
Poslední dny hluboce věřící katoličky Dany Němcové byly jako z nějakého románu. Shodou náhod vyšly přesně na Velikonoce. Jak píše Martin Palouš:
Než se pod ní na Větrově – jako už mnohokrát předtím – v sobotních večerních hodinách podlomily nohy a ona si pádem přivodila, jak se posléze mělo ukázat, fatální vnitřní zranění, zúčastnila se v místním kostele vigilie velikonoční (uviděla tam nově rozsvícené světlo Kristovo na křestní svíci, vyslechla čtení z Písma, obnovila svůj křestní slib a byla u svatého přijímání). Po návratu domů si pak povídala se členy své velké rodiny a slavila s nimi v pohodě a s dobrou myslí Kristovo vzkříšení.
Až do posledních chvil tiskla ruku synu Ondřejovi.
Dana Němcová odešla 11. 4. 2023 ve svých 89 letech syta dnů, zanechavši po sobě rozvětvenou rodinu a odkaz, který bude inspirativní po celé další století.
Nemáme se čeho bát
Když se člověk seznámí s jejím životním příběhem a osobností, nemůže ho nenapadnout: kde na to všechno vlastně brala sílu? Z čeho čerpala svou životní naději? V čem ono tajemství její vnitřní svobody spočívalo? Na konci knihy Děj se co děj, nemáme se čeho bát najdeme malou nápověď:
Život je zaprvé dar, zadruhé obrovský učitel. Člověk mu ale musí dát prostor a nepromarnit ho. Nepromarnit čas, který je mu dán. Říkám si, co všechno jsem mohla ještě stihnout a nestihla. Mám však dobré děti, mám dobré přátele. A pokud jde o budoucnost, jsem optimistka. Nakonec totiž může vše dopadnout jen dobře. Láska a pravda musí zvítězit, jak stojí už v Bibli.
Život Dany Němcové je svědectvím o tom, že pokud se odvážíme přijímat život jako dar, předávat jej s otevřenou náručí dál a žít jej autenticky, z vlastní niterné svobody, může vzniknout něco unikátního a nezapomenutelného. Věčný úsměv Dany Němcové nám ukazuje, že nikoli honbou za pomíjivými přeludy, ale snad tudy někudy může vést cesta ke štěstí.
Ať odkaz Dany Němcové žije dál ve všech, které svou odvahou, štědrostí a vnitřní svobodou tato výjimečná žena obdarovala.
Přidejte se k 7000+ čtenářům a odebírejte zdarma můj newsletter.
Psáno pro Křesťanskou revue.
Zdroje:
Vzpomínky Dany Němcové zachycené Pamětí národa
Kniha založená na vyprávění DN pro Paměť národa
Dokument Věčný úsměv Dany Němcové
Nekrolog DN od Věry Kostlánové Roubalové
Nekrolog DN od Martina Palouše
Nekrolog DN od Adama Drdy
Nekrolog Jiřího Němce
Text o radostném pohřbu od Petra Placáka
Rozhovor s DN k 70. narozeninám - Petr Placák
Rozhovor s DN k 80. narozeninám - Lidovky
Text Respektu o legendárním bytu manželů Němcových v Ječné
Příběh DN od Mikuláše Kroupy
Velmi zajímavý rozhovor - jablko.sk
Rozhovor DN s Alešem Palánem
Rozhovor s Ondřejem Němcem
Velký dík, Migu, za práci na tomhle článku.
Dana si to určitě zaslouží.
Mám jen jedinou drobnost:
Její laskavá pevnost nevycházela z toho, že by stála za SVOU pravdou, nýbrž stála v Pravdě Boží.
:-)
Krásně shrnuto a vyjádřeno, radost číst ❣️🌞✌️